Parkoviště po ránu.
Zajeli jsme se vykoupat do jednoho z kempů a pak zamířili zpět do Byron Bay. Počasí se vrátilo k normálu, což znamená že se opět zatáhlo a vypadalo to na pěknej slejvák. Chtěli jsme aspoň navštívit nejvýchodnější bod Austrálie, tak jsme se k němu vydali. Zaparkovali jsme auto pod majákem a vyrazili. neuvěřitelný slejvák nás ovšem zahnal po deseti krocích zpět do auta. Když už to nevypadalo tak hrozivě, vydali jsme se znovu na cestu.
Maják.
Kačenka u ukazatele.
Tak tohle je přátelé on. Nejvýchodnější cíp Austrálie.
Pláž, kterou jsme potkali po cestě.
Naše čtyřka na nejvýchodnějším místě australské pevniny.
Kačenka tamtéž.
Viděli jsme delfíny...
... a ještěrku.
Maják po druhé.
Výhled od parkoviště pod majákem.
Znovu cedilo. Už jsem z toho byla unavená. Tolik jsem se na konec našeho cestování těšila na pláže a sluníčko a nakonec jsem z toho měla prd. Nějak moc mě to vzalo a tak jsem všechny přemluvila, abysme ještě dneska vyrazili domů. Kluci zašli na pivo s Liborem, kterého jsme potkali na Fraseru a který přijel do Byron Bay ráno autobusem(známe se s ním už ze Sydney) a my s Terkou jsme se rozhodli pro navštívení vodopádů.
Stále cedilo. Ve vnitrozemí to bylo moc hezké, škoda, že bylo ošklivo. A opět kravíčky.
Tahle je hezká, že?!
Tady s nějakými ptáky.
Jeli jsme a tu se před námi objevilo tohle. Silnice pod vodou z místního rozvodněného potoku. Stály jsme tam a koukali na to. Dá se to projet, nedá... Po chvíli tupého zírání jsem se rozhodla to projet. Ty auta co jely přede mnou to přece taky musely projet! No a projeli jsme to.
Cestu k vodopádům jsme naštěstí našly. Ke konci to teda vypadalo, že je to cesta spíš pro traktor nebo offroad, nicméně naše Toyotka to taky zvládla.
Pohled dolů do rokle...
...na stěnu rokle...
... a tohle jsou ty vodopády... Úplně jsme s Terkou jojkaly, jak se nám to líbilo. Konečně pořádný vodopády!!!
Zkoušely jsme je fotit ještě z dálky, ale hustá vegetace nám neumožnila udělat dechberoucí obrázky, tak aspoň takhle.
Kluky jsme vyzvedli na smluveném místě v osm hodin večer a vydali se na cestu. Nevěděli jsme, kde budeme spát, tak jsme po cestě vyzkoušeli různé pumpy a odpočívadla, ale to správné se nám podařilo najít až po nějakých 350 km. Bylo tam obrovské parkoviště pro kamiony plné klokanů, kteří po osvícení světlomety utekli. Zastavili jsme na okraji. Nikdo jiný na tom obrovském parkovišti nebyl. Kluci si udělali provizorní přístřešek u boku auta, kde jsme natáhli stanovou plachtu a my s Terkou se prospaly v autě. Ráno na nás tyhle ušáci koukali.
Cesta do Sydney nám zabrla ještě několik hodin. Zastavili jsme se v jednom nákupním centru na oběd, což se ukázalo jako obrovská chyba, protože tamní otevřené fastfoody s pro nás neznámými jmény a krásnými obrázky prodávané krmě, se nám málem staly osudnými. Něco tak hnusnýho jsem v životě nejedla. Jak je možný, že někdo dokáže vyprodukovat housku s tak hnusnym kusem kuřete... No nebudu to rozvádět, všechno čšlo po pár soustech do koše. Fuj!
Všechny jsem odvezla do jejich domovů a sama přistála už za tmy před naším domem. Auto jsem další den odvezla do půjčovny a tím náš výlet skončil :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat