VYDRŽ PRŤKA, VYDRŽ!!!
.

COMPLETION IN PROGRESS.

Please be patient. Ta
Ráda bych všechny čtenáře upozornila, že se již od počátku května 2011 v Austrálii nenacházím. V tuto chvíli se snažím doplnit své zážitky a dostane se i na praktické rady :-)
Ať už patříte k mé rodině, kamarádům, přátelům, známým či neznámým...


(-: ...VÍTEJTE... :-)

Cesty života jsou nepředvídatelné a nevyzpytatelné. Mé kroky teď míří do míst, kde se žije "hlavou dolů", a tak zakládám tento blog, abych mohla informovat ty, které tu opustím, jak se mi v Klokanově daří, nedaří, co mě trápí a co mě dělá potěšení.

Prosím všechny návštěvníky o shovívavost... Snad se mi podaří vést blog racionálně s určitou posloupností a nádechem jakéhosi řádu (či neřádu) :-)

Pokud by někdo i přes to pociťoval potřebu mě kontaktovat osobně, nechť tak učiní na adrese: catchi@centrum.cz

...

neděle 5. září 2010

Kaša odjíždí

Co mě ale na zamítnutí mojí žádosti o studentská víza, kterou jsem podávala ještě v Praze, štvalo nejvíc, bylo to, že jsem měla méně času na prožití posledních pár týdnů s mojí nejlepší kamarádkou Kašou. Ta totiž v druhé půlce září odjížděla na 4 měsíce do Asie a pak zpět do Evropy.


První víkend v září se v Redoaku konala její "farewell party".

Přišla spousta lidí, ale hlavě se sešli všichni bývalí i nynější zaměstnanci Redoaku = kamarádi :-) a dokonce pár zákazníků/štamgastů = kamarádů.

Ava s Phillipem.


Ava a Josh. Tohle je snad jediná fotka, kde se Ava tváří normálně. Má totiž dar šklebit se úplně všude.


Vždyť to říkám!


To víte, já se vrátila po evropském létě, zatímco v Austrálii byli všichni po zimě vybledlí.


Dívčí parta hic a Eric from the sunny state of California :-)


S Abdulem, naším kitchenhandem a nejbližším kamarádem.


Aktuální obsazení Redoaku. Linda (Švédka), Ava, Patrick, Abdul, Jonny (Angličan), Kaša a Sanzeev (Nepálec).


Kaša dostává dárek od Janet a Simona a vůbec od všech z Redoaku.


Je to fotoalbum. Bylo až neuvěřitelné, kolik fotek člověk nastřádá.


Loučení s naším hlavním barmanem Chrisem.


A se sluníčkem Zacem.


Kamarádky srostlé pupeční šňůrou, která funguje i přes celý svět.


středa 1. září 2010

Co se dělo v srpnu 2010

Ale aby to nebylo zas až přehnaně negativní, tak nakonec jsem se do Austrálie dostala. Přiletěla jsem 7.8. a doma na Bondi Beach mě na balkóně uvítali papoušci.



Hned další den začínal další ročník závodu City 2 Surf, kterého jsme se s Kašou loni zúčastnily. Letos nám to bohužel nevyšlo, což bylo škoda, protože loňskou rekordní účast 75.000 běžců letos překonal počet 100.000 lidí.


Pláž a Campbell Parade byly opět už od rána zavřené a až do večera se tam promenádovaly tisíce lidí.


O víza jsme s Jirkou žádali až na konci srpna, tedy asi 3 týdny po mém příletu, abysme si zbytečně nekomplikovali jednání s imigrákem. Jenže v dnešní době "člověk jen z peněz může být v Sydney živ", takže všude platí staré dobré rčení, že bez práce nejsou koláče. Ačkoliv jsem neměla povolení, musela jsem začít pracovat a tak jsem si našla práci "cash in hand" v jedné restauraci na Pitt street. S majitelem jsem se domluvila, že si navzájem vyjdeme vstříc a že nikomu z kolektivu o téhle naší dohodě neřekneme. Nebyl to žádný zázrak, ale rent a ostatní náklady to zaplatilo a i na uspoření pár doláčků došlo.

22.8. v neděli jsme si s Danem udělali procházku po Dover Heights kolem útesů. Byl nádherný den, slunce svítilo a výhled byl úžasný.


Nevadilo by mi mít takový krásný výhled, ale kdo má pořád umývat ty okna od soli??? My to sice máme k moři asi 350m, ale jakmile umyju okna, hned další den, abych to dělala znova... Nicméně předpokládám, že ti co si mohou dovolit žít v takovéhle lokalitě si někoho na umývání oken najmou a nijak je to bolet ani finančně omezovat nebude!







V tomto případě si člověk říká, jak to ty lidi z těch rodinných domů muselo naštvat, když jim do výhledu postavili ten obludný panelák... A jaká je nejlepší obrana, aby se na něj člověk nemusel koukat a měl ohromný výhled na oceán??? No přeci bydlet v něm! A pokud možno v jednom z těch vyšších pater :-)


pondělí 9. srpna 2010

Trable s vízy :-(

Stejně jako loni jsem i tento rok přijela domů jen na dovolenou, potěšit se s příbuznými a kamarády, požádat o nová víza a zase letět zpět do Austrálie. Tímto procesem jsem prošla už dvakrát, podmínky stanovené v imigračních zákonech Austrálie jsem splňovala, tak to měla být víceméně formalita. Jenže když si je člověk něčím takovým jistý, Murphyho zákon vás velmi rychle usadí na zadek. A to pěkně tvrdě.

Jako už dvakrát před tím jsem jela, v podstatě hned po příletu domů (začátkem června), do Ústí k Honzovi do kanceláře vyplnit mě dobře známe formuláře, zkompletovat všemožná prohlášení, výpisy z účtů, CoE ze škol apod. Poplatek za víza jsme zalatili, dokumenty poslali do Vídně a tak nám nezbývalo než čekat na pas s vízem.

Letenka už byla koupená na pozdní červenec (měla jsem zpáteční letenku Sydney-Praha-Sydney). Formalita se ale změnila v noční můru. Můj pas nepřicházel a nepřicházel... Tu najednou se paní Tamara Rogulja (šéfka z Vídeňské ambasády) rozhodla, že je potřeba se mnou vést pohovor. Smluvili jsme se na datu a já celá nervní a zpocená seděla s telefonem na uchu a snažila se jí přesvědčit, že studovat opravdu chci.

Celou věc ale ztěžovaly dva fakty:
1) ve vízech jsem uvedla Dana jako svého DeFacto partnera (to jsem udělala i minule a vše proběhlo v pořádku)
2) chtěla jsem studovat na, v pořadí, již třetí škole. A to se jí pravděpodobně nelíbilo. Jenže co jsem měla dělat? Moje první škola zkrachovala, pár měsíců po tom, co jsem na ní úspěšně dokončila Certicate IV in Business Management a škola, kterou jsem zrovna dokončila, nemohla přijímat studenty, protože na ní probíhala šťára z DIACu.

Milá paní Rogulja ale začala velmi chytře. Ptala se mě, proč chci studovat turismus. Tak jsem jí vysvětlila, že ráda cestuju a že bych se ráda turismu věnovala v budoucnosti. Jelikož se ale chci vrátit za ani ne rok domů, chci vystudovat jen Certificate II a potřebuju nový certifikát o úrovni mojí angličtiny z jazykovky. To všechno byla pravda. Jenže tahle saň najednou stočila náš rozhovor na můj vztah s Danem. Tomuto tématu jsme se věnovali podstatně déle než naší předchozí konverzaci o škole. Já z toho byla samozřejmě vyplesklá, protože jsem se bála, že můj vztah ovlivní proces udělování víz. Takže jsem jí vlastně ani neměla možnost říct, proč jsem se musela rozhodnout pro jinou školu.

Asi si řeknete, že se vymlouvám, ale ten tlak opravdu není příjemný a já prostě pod tlakem, kdy víte, že váš osud záleží čistě na libovůli nějakého úředníka, nefunguju moc dobře. Celý telefonát jsem potom konzultovala i s Honzou a došli jsme k názoru, že jsem řekla pravdu a teď musím čekat.

To že mi víza nebyla udělena, jsem zjistila 1 den před plánovaným odletem. Ta mrcha vše odůvodnila tím, že prý nejsem důveryhodná a že nejedu do Sydney studovat. V přílohách k vízům přitom byly i moje docházkové listy ze všech škol. Moje docházka byla vždy nad 85%, což by se dalo považovat za špičkové, vzhledem k tomu, kolik lidí chodí do školy jen například 65% a přesto ty víza dostanou.

Takže jsme museli zkusit plán B. Jirka mi v Sydney požádal o turistická e-visa. Ta mi byla během asi deseti dní přidělena, a tak jsem asi s tří týdenním zpožděním letěla do Sydney. V plánu bylo asi po měsíci požádat znovu o studentská víza, ale tentokrát přímo v Sydney.

Jediné čeho ta vobluda Rogulja docílila bylo, že jsem přišla o skoro 2 000AUD (36 000Kč) na letence, poplatcích za víza i školy. Ještě teď bych za ní nejradši jela a dala jí na budku!

Blbý bylo, že na mě v Sydney čekali v Redoaku s prací. Měla jsem nastoupit místo Kaši, která odlétala zpět domů, jako supervisor. Janet, majitelka restaurace, na mě naštěstí s pozicí počkala a to ačkoliv jsem mohla začít pracovat až někdy uprostřed září.

Teprve až při schůzce v agentuře s Jirkou jsem zjistila, že Rogulja, ta můra jedna, začala z nějakého divného důvodu zamítat až 50% (ne-li víc) studentských víz občanů České republiky a Slovenska. Pravděpodobně jí hráblo, nebo se chtěla ukázat svým nadřízeným. Celá anabáze se dostala až na úroveň ministrů zahraničních věcí zmíněných zemí a dokonce se o ní psalo i v Sydney Morning Harald!

Takže tady vidíte, že nejen naši úředníci jsou šibnutí, ale děje se to na celém světě! to až vás zase napadne si ztěžovat na naše úřady. Je to všude stejné. Dej blbci funkci, vymyslí ti lejstro, dej mu moc a bude terorizovat všechny kolem.

neděle 1. srpna 2010

Na kole v Jizerkách

Ještě jsem se před svým odjezdem chtěla mrknout do Jizerek. Strejda Zdeněk s tetou Vendulkou se zrovna chystali z Prahy k nám na sever, tak jsme to spojili!

Začli jsme na Maliníku, pak k bedřichovské přehradě...
...no a nad Bílou Kuchyní v kopci Zdeněk píchnul.
Krásné výhledy do kraje se nám naskytly!
Bylo vidět do Německa i Polska.
Skupinové kochání. Mamka, taťka a Vendulka (zleva).
Přestávka na sváču na Knajpě.
Na tuhle chatu do kristiánova jsme se ségrou jako děti jezdily s turisťákem. Není tu ani zavedená elektřina.
Kousek od Nové Louky.

pátek 30. července 2010

Na kolech v jižních Čechách

S rodinkou jsme si naplánovali prodloužený víkend na jihu Čech. Ubytování jsme měli v karavanu v kampu Pískovna u Tuště. Byl velký a prostorný a na přespání v něm bylo místa pro čtyři habakuk.

Hned po prvních pár kilometrech jsme prostě museli na borůvky!
Ale nepřijeli jsme se flákat, ale jezdit. Tohle byla výprava do mezinárodních vod. Malý Londýn, Velký Londýn, New York, Bosna a i do sousedního Rakouska jsme se ten den podívali.
Trocha bloudění, jenže co mám dělat, když ta mapa nebyla dostatečně podrobná. Nic tak závratnáho se nestalo. Prostě jsme se pár mětrů vrátili na normální cestu a pak už nezabloudili.
Jako odměna po dramtickém dni byla polífka, Kofola a pivo :-)
Tánička se nám bohužel během jízdy kochala a narazila do zastavší maminky. Spadla parakotoulem přímodo prostřed silnice, kde v tu dobu naštěstí nic nejelo! Modřiny měla obří, zlomeniny žádný!

Prostě jedete 5km rovně. V Austrálii můžete jet rovně i přes 100km.
Zase jsme narazili na něco k jídlu. Tentokrát moje nejoblíbenější - maliny :-)
Mooooc dobrý byly!
Táňa na malinách.
No nejsou ty naše vesničky hezký! Takový střediskový... :-)
Úplnou náhodou jsme narazili na vesnické muzeum v Kojákovicích. To sídlí v bývalé škole a my zrovna narazili na jednoho z místních nadšenců, který nám za pár kaček udělal podrobný, asi dvou hodinový, výklad. 
Jó, to jsme ještě měli móře!
Funkční byly! Táta tam našel typ, ve kterým ho vozívala babička. I kočárky pro panenky tam měli.
A spoustu dobových věcí. Ve všech těhle botech někdo chodil, něčí byly...
A tak se lidi oblíkali.
Lodní kufr. Byl opravdu lodní. Lidi si ho brali na cestu do USA a Kanady. Součástí expozice je i velká sbírka listin emigrantů z tamního kraje. Na začátku 20.století, totiž bylo moc lidí, ale málo práce, tak se spousta našich krajanů rozhodla emigrovat. Někteří se po několika desetiletích snažili dopátrat své kořeny, mnoho jejich vzdálených příbuzných ale nemělo zájem o nich slyšet. To je poměrně smutné, pro nás čecháčky, ale typické.
Večír jsme zahnali žízeň Plzničkou :-)
A Tánička se nám začala pěkně vybarvovat.
Spanív jídelním prostoru.
Naši spali na postýlce.
Aj satelitní telka tam byla! A pohled na jídelní kout, když slouží svému účelu.
Odjééééézd!


Google Website Translator Gadget