Monička a Terezka odjíždí domů

Moje nejdražší spolubydlící Monička mi na konci dubna odjela domů. Málem neodjela, páč si myslela, že odjíždí ve středu, ale její maminka jí naštěstí upozornila, že ve sředu už bude doma... Ona by opravdu byla jinak schopná jet na letiště až ten další den :-) No nic. Rozlučková párty se konala v libanonské restauraci Arabella, kde Monča pracovala a hostinu jí zadarmo pro nějakejch 30 lidí vystrojil sám majitel Mohamed, což je dobrej řízek. Občas k nám zašel, seděli jsme ve třech na balkóně a klábosili. Moničce to hrozně seklo a dokonce musela tančit s profesionální břišní tanečnicí.


Týden na to odjížděla i Terka. Ještě než odjela, zašli jsme do mojí oblíbený Thajský restaurace Rice Pot na Bondi Beach. Byla s námi i Monča - slovenka se kterou jsme pracovali v Indický restauraci. Vypili jsme dvě flaštičky vína, pěkně jsme se napucli a pak šli na chvíli k nám.


Tohle je Monča :-)

Shrnutí

Celý výlet bych zhodnotila jako velmi povedený. S cekovými náklady pohybujícími se kolem 2,500 AUD a časovým rozhraním ani ne tří týdnů se nám podařilo procestovat parádní kus Austrálie. V podstatě celou půlku. Až na to počasí, které nás provázelo posledních pět dní bych to celé naplánovala úplně stejně. Snad jen na Fraser Island bych si vymezila tři dny (ne dva) a zajela bych se podívat na Magnetic Island.

Výlety jsem zařizovala s agenturou WanderersTravel, která je v China Town na George Street kousek od Railway Square. Mohu je jen doporučit :-) A hlavně nebojte se při zařizování vašeho cestování ptát! Pokud vám není něco jisté, máte pochybnosti... Pamatujte: Líná huba holé neštěstí.

:-)

11.4. - nejvýchodnější bod Austrálie a vodopády

Tenhle krásný výhled se nám naskytl ráno.




Parkoviště po ránu.


Zajeli jsme se vykoupat do jednoho z kempů a pak zamířili zpět do Byron Bay. Počasí se vrátilo k normálu, což znamená že se opět zatáhlo a vypadalo to na pěknej slejvák. Chtěli jsme aspoň navštívit nejvýchodnější bod Austrálie, tak jsme se k němu vydali. Zaparkovali jsme auto pod majákem a vyrazili. neuvěřitelný slejvák nás ovšem zahnal po deseti krocích zpět do auta. Když už to nevypadalo tak hrozivě, vydali jsme se znovu na cestu.


Maják.


Kačenka u ukazatele.


Tak tohle je přátelé on. Nejvýchodnější cíp Austrálie.


Pláž, kterou jsme potkali po cestě.


Naše čtyřka na nejvýchodnějším místě australské pevniny.


Kačenka tamtéž.


Viděli jsme delfíny...


... a ještěrku.


Maják po druhé.


Výhled od parkoviště pod majákem.



Znovu cedilo. Už jsem z toho byla unavená. Tolik jsem se na konec našeho cestování těšila na pláže a sluníčko a nakonec jsem z toho měla prd. Nějak moc mě to vzalo a tak jsem všechny přemluvila, abysme ještě dneska vyrazili domů. Kluci zašli na pivo s Liborem, kterého jsme potkali na Fraseru a který přijel do Byron Bay ráno autobusem(známe se s ním už ze Sydney) a my s Terkou jsme se rozhodli pro navštívení vodopádů.

Stále cedilo. Ve vnitrozemí to bylo moc hezké, škoda, že bylo ošklivo. A opět kravíčky.


Tahle je hezká, že?!


Tady s nějakými ptáky.


Jeli jsme a tu se před námi objevilo tohle. Silnice pod vodou z místního rozvodněného potoku. Stály jsme tam a koukali na to. Dá se to projet, nedá... Po chvíli tupého zírání jsem se rozhodla to projet. Ty auta co jely přede mnou to přece taky musely projet! No a projeli jsme to.

Cestu k vodopádům jsme naštěstí našly. Ke konci to teda vypadalo, že je to cesta spíš pro traktor nebo offroad, nicméně naše Toyotka to taky zvládla.


Pohled dolů do rokle...


...na stěnu rokle...


... a tohle jsou ty vodopády... Úplně jsme s Terkou jojkaly, jak se nám to líbilo. Konečně pořádný vodopády!!!


Zkoušely jsme je fotit ještě z dálky, ale hustá vegetace nám neumožnila udělat dechberoucí obrázky, tak aspoň takhle.


Kluky jsme vyzvedli na smluveném místě v osm hodin večer a vydali se na cestu. Nevěděli jsme, kde budeme spát, tak jsme po cestě vyzkoušeli různé pumpy a odpočívadla, ale to správné se nám podařilo najít až po nějakých 350 km. Bylo tam obrovské parkoviště pro kamiony plné klokanů, kteří po osvícení světlomety utekli. Zastavili jsme na okraji. Nikdo jiný na tom obrovském parkovišti nebyl. Kluci si udělali provizorní přístřešek u boku auta, kde jsme natáhli stanovou plachtu a my s Terkou se prospaly v autě. Ráno na nás tyhle ušáci koukali.


Cesta do Sydney nám zabrla ještě několik hodin. Zastavili jsme se v jednom nákupním centru na oběd, což se ukázalo jako obrovská chyba, protože tamní otevřené fastfoody s pro nás neznámými jmény a krásnými obrázky prodávané krmě, se nám málem staly osudnými. Něco tak hnusnýho jsem v životě nejedla. Jak je možný, že někdo dokáže vyprodukovat housku s tak hnusnym kusem kuřete... No nebudu to rozvádět, všechno čšlo po pár soustech do koše. Fuj!

Všechny jsem odvezla do jejich domovů a sama přistála už za tmy před naším domem. Auto jsem další den odvezla do půjčovny a tím náš výlet skončil :-)

10.4. - Surfers Paradise, Nimbin a Byron Bay

Noc ve třech v autě nebyla zas až tak hrozná. Aspoň jsme byli v suchu. Čendovi bohužel zas trochu nateklo do stanu, tak si znovu musel sušit spacák. Jak můžete vidět, naše stanvé místo krapet postrádalo trávu, ale jinak to byl moc pěkný kemp. Kolem něj byly všude vysokánské hotely a vlastně byl blíž k moři a pláži než leckteré z nich.


Vítejte v Surfers Paradise.


Promenáda. V levo Čenda, Terka a Tom.


Tohle moc komentář nepotřebuje.


I tady jsme se setkali s tím, jak je Austrálie malá. Terka tu na pláži potkala svoje spolužačky z jazykovky :-)


Hotely, hotely, hotely.


Ačkoliv sluníčko sem tam svítilo, hnaly se na Surfers Paradise a celé Gold Coast husté černé mraky. Přišlo nám k ničemu čekat na další déšť, tak jsme se mu pokusili odjet.

Dramatický pohled na Surfers Paradise z konce Gold Coast.


Ten samý obrázek, ale s Kačenkou...


... a Čenda s Terkou.


Slunná přestávka na oběd na jednom z odpočívadel.



Nicméně dešti se nám nakonec ujet nepodařilo. Vytrvale nás sledoval. Naše další cesta vedla do vnitrozemí do městečka Nimbin, které je mezi batůžkáři známe jako hippie duhové město s poněkud uvolněnými mravy a kvetoucím obchodem s marihuanou.

Cesta do vnitrozemí a místních kopečků byla nesmírně krásná. Trochu jsme se obávali, abysme nezabloudili, páč měřítko naší mapy nebylo zrovna ideální. Po cestě jsme potkali kravičky.




Kopečky.


Nimbin jsme nakonec našli. Lilo jak z konve a my se vydali na obhlídku centra. No centra. Tak třicet obchodů podél hlavní silnice a několik hotelů. Návěstí domů byla krásně pomalovaná...










A co se týká obchodu s marihuanou... Kluci čekali otevřený obchod, ovšem v jednotlivých obchůdcích naleznete maximálně produkty vyrobené z marihuany jako kosmetiku, oblečení nebo třeba tašky a klobouky. Furt jsme si říkali, kde že se to teda s tím kuřivem obchoduje... Až pak k nám přistoupil týpek, kluky poslal ke slečně v červeném, která byla spojkou a ta je zavedla do zadní uličky, kde se obchodovalo ve velkém. Pytle plné kontrabandu... ke kouření i k jídlu v podobě sušenek. My s Terkou čekali na ulici a už jsme se trochu začli obávat... nakonec vše dobře dopadlo a kluci se nám vrátili.

Obchůdky...




Opustili jsme Nimbin a vyrazili do Byron Bay. Dalšího známého surfařského střediska. Doprava se však po opuštění hlavní komunikace začala značně zhušťovat. Nakonec jsme zjistili, že v Byron Bay je tento víkend výroční Jazzový festival. To značně komplikovalo naše šance na nalezení ubytování. Backpackery (turistické ubytovny) byly předražené, kempy v okruhu minimálně třiceti kilometrů plné. Po návštěvě asi šesti kempů a soumraku jsme se nakonec rozhodli pro přenocování na jednom z lookoutů (místo s výhledem). Měla jsem trochu strach, aby na nás nepřišli policajti a nedali nám pokutu, ale v průběhu noci se parkoviště lookoutu zaplnilo dalšími auty a caravany, takže ze mě strach z pokuty trochu opadl. Já s Terkou jsme spali v autě, kluci spali venku. Naštěstí nepršelo, ale nad ránem padla pěkná rosa.