... slibovala jsem samostatný článek o bydlení, tak tady ho máte...
Ačkoliv se to nezdá, je to opravdu psychicky náročné. Hned první neděli, co jsme zaplatili Davidovi nájem na 2 týdny a 2-týdenní bond (vratná kauce), jsem Davidovi řekla, že se do těch 2 týdnů odstěhuju. Mé informace hovořily o tom, že bydlení pro jednotlivce, a ještě k tomu holku, je poměrně lehké. A tak nastimulována vidinou úspěchu, začala jsem od pondělka (8.9.) prohlížet internet a kontaktovat lidi kvůli prohlídkám. Hned v pondělí večer (po škole, ale je tu krátký den, tak už byla od šesti tma) jsem měla první prohlídku nedaleko školy. Inzerát jsem našla ve škole a zavolala na něj. Měla jsem být v šest hodin na místě. Byla jsem tam dřív, byla zima, tak jsem klepala kosu před barákem a v šest volala na číslo, aby si mě přišli vyzvednout. Ozval se veselý hlas, že už to někomu pronajali... ani se neobtěžovali mi dát vědět. Ale neklesala jsem na mysli a zatelefonovala na další čísla a sjednala si další schůzku na úterý. S brazilcem, který postel pronajímal, jsem se sešla ve škole. Hned mi vlepil pusu na tvář (byl ošklivej jak noc a moc nevoněl, ale jak jsem to ve škole viděla, tak se všichni olíbávají na tváře, jejich zvyk). To jsem ustála... jeli jsme autobusem směrem na Bondi beach. Povídali jsme si, až jsme stáli před třípatrovým domem. Z venku udržovaný, společné prostory uklizené, ale ten svinčík, když otevřel dveře... to si neumíte představit... Měl volnou postel v pokoji, kde byly další dvě holky. Byla tam manželská postel(matrace), pak metr ulička a postel pro jednoho. Žádná skříň, jen štendr s ramínkama na pověšení pár věcí. A to jsme tam měly být 3 holky... Koupelna malinkatá jako v paneláku, v obýváku bordel a o jeho vlasním pokoji raději nemluvím! Tak jsem mu poděkovala a odešla. Na středu jsem si pak sjednala dvě prohlídky v centru Sydney. Byly to hlídané budovy s tělocvičnou, bazénem, bezpečnostním klíčem a možná 30 patry. V prvním bytě mě uvítala milá asiatka a dvě spolubydlící(asiatky). V bytě se dvěma ložnicemi žilo 7 lidí. V jedné ložnici byly 2 palandy (pro 4holky), druhá ložnice měla 2 postele a v obýváku za paravánem žil nějaký kluk. Všude ukrutně moc věcí a z toho vyplývající svinčík... Poděkovala jsem a odešla. Druhý byt pronajímal opět nějaký brazilec. V dvouposchoďovém bytě žilo 6 lidí. v horním patře obývák (nikdo v něm naštěstí nebydlel) a kuchyňský kout, dolů po schodech malý pokojík s palandou (tam jsem měla žít já) a malým okýnkem, pak místnost utvořená z široké chodby dáním prostěradla od stropu dolů (suplovalo stěnu), obýváno jedním klukem, a normální ložnice se třema postelema a třema klukama. Opět všudypřítomný svinčík... Čtvrtek a pátek se nesly v obdobném duchu...každý den jsem navštívila 2 byty, pokaždé přeplněné asiaty a jejich věcmi (=svinčík)...to už má deprese dosáhla téměř svého vrcholu! Večer jsem to obrečela, ale říkala jsem si... v neděli máš sjednáno 6 schůzek a něco přece klapnout musí...
Říkáte si... A co jsi dělala v sobotu? Potřebovala jsem se odreagovat, tak nás Michal vzal do města na výlet... to bude předmět dalšího článku, takže o nic nepřijdete...
V neděli jsem měla jednoho horkého favorita. Byl to pronájem krásného obýváčku, který byl neprůchozí, byl koncipován jako ložnice pro jednu osobu, ve čtvrti Kings Cross. Chtěla jsem tam jít už v sobotu, ale majitelé nebyli doma, tak jsme se domluvili na jedné hodině v neděli. Chtěla jsem přijít dřív, ale řekli mi, že to nejde, že už něco mají. První obhlídka byla opět hlídaná budova se všemi vymoženostmi, tentokráte obývaná 8 asiaty. Takže humus. No a když jsem se chystala na ten obýváček, psali mi, že si ho vzala holka, co měla schůzku půl hodiny přede mnou... jak já byla naštvaná a smutná... no vořvala jsem to... až večer, ale bylo to i tím, že ostatní byty byly úplně to samé jako ten první ranní...7-10 lidí v bytu o dvou ložnicích a obýváku spojeném s kuchyní. Všechno asiati a špína... Ten večer jsem propadla pocitu beznaděje a představa spaní s kokroučema pod mostem mě rozplakala...
V pondělí 15.9. jsem znou brouzdala po netu a nabídky, které se zdály být slušné jsem okamžitě obtelefonovávala. Ale už jsem si nesjednávala schůzky. Prováděla jsem důkladnou sondáž... kolik vás tam bydlí, kolik lidí se mnou bude v ložnici... a pokud ta čísla byla velká, nechala jsem to plavat. Nutno podotknout, že to byly všechny nabídky. Až mě napadlo kouknout se na server www.sydneytrade.com.au (provozuje ho AOL). Tam jsem našla asi 4 dny starý inzerát, kde slováci hledali někoho čistotného k sobě do bytu. Tak jsem zavolala a naštěstí to bylo volné... Ještě ten večer jsem jela na obhlídku. Miro je sympatický kluk, který je v Sydney 6 let. Vyzvedli jsme ještě jednu slečnu, která se taky chtěla podívat... Byt byl krásný, čistý, udržovaný, jen 3 lidi na 2 ložnice...takže to bylo o sdílení pokoje se slovenskou slečnou... obě dvě jsme řekly, že to bereme... Miro řekl, že se o tom pobaví s obyvateli bytu a dá nám zítra vědět. Slečnu jsme dovezli zpátky do hostelu a Miro mě vzal až před dům (měl to po cestě). Povídali jsme si a pak to přišlo....
....ŘEKL, ŽE TAM BUDU BYDLET JÁÁÁÁ....
Tak jsem celá vysmátá přišla domů... Obrovský kámen mi spadl ze srdce...
No a tak to tady chodí... Prostě si vždycky nakonec něco seženete. Hlavně si už nikdy nebudu myslet, že je to otázka 2-3 dní! Může se to protáhnout klidně i na 2 týdny (možná i víc)...
A důležitá věc... nejsem rasista... ačkoliv je můj článek laděn proti asiatům, nic proti nim nemám...Jim prostě vyhovuje jiný styl bydlení... Nevadí jim, že se nemají kam hnout, že nemají soukromí a jsou obklopeni neskutečným množstvím věcí... to je jejich věc... Samozřejmě ne všichni tak žijí!!! Tohle prostě není, co bych já vyhledávala a jak bych já mohla žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat