Neděle 28.9. - Coogee beach

Probudila jsem se asi kolem půl jedenácté. Udělala jsem si snídani, zapla počítač a začala se učit na závěrečný test. Když tu na Skypu i přišel vzkaz... "Čus šprtko:-) jakto, že se neučíš?" Psal mi Michal. Ještě v sobotu ráno jsme si totiž říkali, že půjdeme na Coogee beach, ale já to nakonec odpískala, abych se mohla učit. No ale po tomhle vzkazu jsem se podívala ven...Slunko pálilo jak blázen a mě najednou přišlo jako naprostý nesmysl sedět doma a učit se. Tak jsme se s Míšou domluvili, že pro mě za hodinu přijede a půjdeme na pláž. Po celou tu hodinu jsem si vypisovala slovíčka, až najednou mi přišlo, že přijíží Michal a taky že jo... Tak jsem se rychle spakovala, vzala jsem si učení a časopisy Týden a Reflex, které jsem zatím neotevřela. Nasedla jsem so auta a vyrazili jsme... Zaparkovali jsme dál od pláže mezi domy s tím, že si uděláme procházku po pobřeží.

Tady mám dvě fotečky...




Omlouvám se, ale zbylé fotky zmizely neznámo kam... :-( A že jsem jich měla... :-( buuuu buuuu :-(

No nic, no... Bylo krásně teploučko, tak jsme vybalili ručníky, namazali se krémem, polehávali jsme a povídali si. Sem tam zafoukal opravdu silně vítr, zvedl množství písku, které se na nás nalepilo a nechtělo dolů...Nicméně nás to neodradilo a lebedili jsme si dál na sluníčku. O půl třetí už to ale nebyl jen jeden poryv větru... Foukalo strašně moc, písek lítal úplně všude a protože byl ten vítr opravdu silný, písek strááášně štípal...to už jsme to nevydrželi a šli na kopeček nad pláž na trávu. Michal mě zkoušel ze slovíček, pojídali jsme sušené banány, já fotila ptáky, které jsem lákala na banány...ty ale neuvidíte, protože se miz foťáku ztatili... no a pak začala být zima. Zabalili jsme to a šli se podívat na místní promenádu. Koukali jsme do kaváren a pak uviděli zmrzlinárnu. Vybrali jsme si každý dva kopečky a slečna musela používat poměrně hrubou sílu, aby tu zmrzku z rendlíku vydolovala. Michal okomentoval slečnino snažení, že jí přece musí bolet ruce, když musí každý kopeček takhle dolovat. a slečna hbitě odpověděla že nééé, že jí to ani nepříjde. Ano, ano, Češka to byla :-) Jinak ta zmrzka byla fakt výborná. Tak jsme blízali zmrzku a šli k autu. Michal mě chtěl vyhodit u baráku, ale nějak jsme přejeli odbočku, tak jsem vyskakovala z auta na křižovatce na červenou. Doma jsem si udělala jídlo, spojila se s domovem a šla spinkat :-)

Sobota 27.9. - Manly beach

Sluníčko svítilo, mráčky se pomalu vytrácely, vypadalo to na nádhernou sobotu. Byla to velká mezinárodní akce. Já brala lidi ze školy a Michal zase z práce. Sešli jsme se na Circular Quay v 9:15. Já dorazila jako první - kupodivu. Pak dorazila Elisa s kamarádkou Marinou, Guillermo a jeho kamarád Victor.


Michal nás našel u prodeje lístků a Soňa s Tomášem přišli za chvíli.

Fotečka s Eli...


Ráda bych si postěžovala na neuvěřitelně drahou dopravu tady v Sydney. Zpáteční lístek na Manly (na trajekt) mě stal 13 dolarů. Brutus...Za to mám jídlo na týden!!!

Cesta trajektem trvala půl hodinky a za ani ne 10 minut jsme byli na pláži. Místa bylo dost, tak jsme šli směrem k beachvolejbalovým kurtům a kousek od nich založili výškový tábor. Tady jsem s Marinou.



Namazali jsme se a já šla vyzkoušet moře. Bylo to poprvé, co jsem byla za celou tu dobu na pláži. Málem jsem umrzla, jak byla ta voda studená. Jen po kotníčky jsem se odvážila. Pak jsme si s Michalem vzali balón a chvilku si plácali a když byli všichni připraveni, zaházeli jsme si talířem. Po očku jsme pořád sledovali řadu asi 10 kurtů, kdyby se nějaký uvolnil, abysme tam mohli naběhnout. Ale nikdo nevypadal, že by končil, tak jsme dál házeli a já s Eli jsme pozorovali surfaře, kteří v neoprenech chytali ty maličké vlny.

Pláž je vyhrazena především surfařům. Plavci mohou do vody pouze mezi fáborky (ne že by tam byla síť proti žralokům), aby se nepřipletli do cesty surfařskému prknu nezranili se. Manly beach je hooodně dlouhá a místo pro plavce tam bylo jen jedno. Asi tak pět minut chůze od nás.

Nakonec jsme se ale dočkali a kurt se uvolnil. Hráli jsme s Michalem proti Guillermovi, Viktorovi a Marině. Marina to z nich uměla nejlépe. Viktorovi se celkem dařilo udržet míc ve vzduchu. No a Guillermo měl úžasné podání - jak profík - ale ostatní údery byly děsivé. My s Michalem lítali po hřišti jak zblblí, ale bylo nás míň a uplácali nás.

Pak přišla jedna slečna z Německa a ptala se nás, jestli hrajeme soutěž. Koukali jsme na ní jak vyvoraný myši. Tak nám vysvětlila, jak to chodí. Hrajou dva týmy. Tým, který chce jít na to saé hřiště, dá do písku vedle kůlu botu. Tak vedle kůlu vzniká řada bot = soutěžících týmů. Tým který hraje právě na hřišti a vyhraje, zůstává a přichází jiný tým (první z řady bot). Takže ten tým, který je nejlepší může hrát nejdéle a vystřídá nejvíc protihráčů. Výhrou je možnost dál hrát. Ti co prohrají musí odejít.

Tak jsem pak hrála místo Mariny s klukama proti Němcům. během hry jsem sesnažila naučit Guillerma bagr, ale vůbec se mi to nedařilo. Nakonec jsme samozřejmě prohráli. Během volejbalových zápasů ještě dorazil Michalův kolega z práce s přítelkyní, spolužačka Kristýna ze Slovenska a taky dorazila Hanča s Honzou.

Pak jsme se už jen váleli na pláži a šli si koupit něco k jídlu do Colesu. Když jsme se vrátili, byly dvě hodiny odpoledne. No jo, a protože je tu brzké jaro, začaly se stíny poměrně rychle prodlužovat a na pláži se začli všichni stahovat na místa, kam ještě svítilo slunce. I tak hubená pláž tedy byla z půlky prázdná a na druhé půlce značně přelidněná.

Tady mi Míša udělal dvě fotky ... jedna na levo,


druhá na pravo... Prosím omluvte mé vzezření, buď jsem se smála nebo mluvila, takže ani jedna z fotek není v konečném důsledku pěkná. Tak si mě odmyslete a soustřeďte se na obrázek pláže :-)


Od moře pak ještě začal foukat studený vítr a tak jsme se s Eli a Kristýnou sebrali a šli. Prošli jsme pak pár obchodů a na trajektu skoro usnuli. Na Circular Quay jsme se rozloučili a já se došourala úplně mrtvá domů. Dala jsem sprchu, smyla ze sebe tunu písku, která na mě po volebalu zůstala a nechtěla dolů, udělala si večeři, spojila se s domovem a padla za vlast :-)

Neděle 22.9. - maraton a stěhování

Michal vstával hodně brzo, protože musel být už v 6:15 na registraci či co... My jsme s Filipem vstali kolem sedmé, dobalili jsme zbytky věcí, nasnídali se a čekali až přijede Miro. Ráda bych podotkla, že naprosto netuším, jak jsem to všechno balila doma, ale teď jsem to nějak nemohla naspat do kufru a báglů. Ale předpokládám, že to bylo jen zdání, protože jsem měla navíc peřiny a jídlo... a ty vyfukovací vaky jsem nemohla pořádně vyfouknout, protože hadice luxu, který jsme měli k dispozici měla menší průměr a vak nevyfoukla do "tvrda", jako se mi to povedlo ještě v Čechách.

Začali jsme nosit věci před barák a zrovna přijel Miro. Jen na vysvětlenou. Miro je Slovák, který mi pronajal bydlení. Sám bydlí v Mosmanu (na severu Sydney) a je tu už 6 let. Tak jsme naházeli naše věci do auta a vyrazili směr nové bydlení... nové moje a nové Filipovo. Jenže kvůli Michalovému maratonu byla zavřená půlka centra... A tak jsme si, hledajíc cestu k novému ubytování, udělali okružní jízdu po Sydney. Nakonec, po 1 hodině a 15 minutách, jsme dorazili k mému novému domovu...tady bych ráda podotkla, že za normálních podmínek by nám to trvalo tak 15-20minut... Kluci mi pomohli natahat kufry do bytu a Miro ještě zavezl Filipa do jeho nového domova, kousek ode mě do města. Byli tam za chvilku.

... teď to bude trošku komplikovanější...

V bytě mám dva spolubydlící...Maxe a Moniku(Slováci)...S Mončou sdílím pokoj a Max má pokoj vlastní... Ale Monika byla v tu dobu( když jsem přijela) doma na Slovensku a místo ní tu bydlela její kamarádka Martina, která pak ve čtvrtek odjela na měsíční dovolenou po Asii...

Tak jsem se ubytovala, zavolala Filipovi, kdy se sejdeme, vyzvedla ho ve městě a šli jsme se podívat na Michala, který měl někdy tou dobou dobíhat maraton. Během cesty městem jsme potkávali doběhnuvší závodníky. Někteří byli stále oděni do triček se startovním číslem, jiný se převlékli do památečních triček. Ale všichni měli v ruce igelitky se svými osobními věcmi a spokojený úsměv na tváři.

Na Circular Quay běželi závodníci koridorem. Můžu vám říct, že všichni toho měli plný brejle. Někteří praktikovali indiálnský běh = 100m jdu a 100m běžim. Dobíhali to ale všichni... mladí, staří... a někteří z těch, co už měli odběhnuto, stáli kolem trati a tleskali těm, co dobíhali...

zde pár obrázků neznámých běžců...


ještě jeden...


Záběr na cíl... Moderátor hlásil jméno každého doběhnuvšího závodníka...což bylo moc pěkné!


A tady jsme našli Michala...spokojeného se svým výkonem...zlepšil se o 25 minut a možná by to prý bylo víc, kdyby ho nechytali křeče a nemusel trávit dohromady asi půl hodinu protahováním o všemožné sloupy :-) Jeho čas byl něco kolem 3,5 hodiny, jestli si to dobře pamatuju... a jestli ne, tak on mi to sem do komentáře určitě napíše :-))


Míšo jsi fakt dobrej!!! Já bych to nikdy neběhla...

Pak přišel Marek - je tu už pár měsíců a taky studoval v Liberci TUL :-) Pak jsme se všichni čtyři sebrali a šli na pivko do hospody v čínské čtvrti. Filip nás po tom prvním opustil, my si dali ještě 1-2 piva a taky jsme si řekli ahoj. Michal si pak šel ke mě vyzvednout věci a ještě jsme spolu zaběhli na Paddy´s market nakoupit si zel-ovoc. Míša pak šel na autobus a já domů.

A málem bych zapoměla... Michal byl v Australském rádiu :-) Jeden týpek, co běžel měl s sebou jako doprovod redaktorku australského - českého rádia a ta s ním udělala rozhovor, tak je teď slavnej!!! Naštěstí nezpychnul a dál se s náma baví :-)

Sobota 21.9. - kurz RSA

Těžce se mi po večírku vstávalo... ne že bych měla opici, ale byla jsem ukrutně unavená. Vůbec se mi na ten blbej kurz nechtělo, ale už jsem zaplatila 60 doláčů (chtějí za to obyčejně 75 dolarů, ale já si došla do konkurenční české agentury, kde tento kurz nabízeli za 60 :-) ), tak jsem nechtěla, aby to propadlo...

Kurz RSA musí mít všichni, kteří pracují v pohostinství a zacházejí jakýmkoliv způsobem s alkohollickými nápoji. Mají to zakotvené v zákoně a firmy, které mají licenci a mohou na toto téma školit lidi a vydávat jim certifikáty, jsou těžce za vodou.

Zkratka RSA znamená Responsible Service of Alcohol = Zodpovědné Podávání Alkoholu. Zajímavostí je, že obsluha nesmí nalít člověku, který vykazuje známky opilosti. V kurzu nikdy slovo opilý neřekli, používali místo toho slovo intoxikovaný. Celý kurz byl velmi nudný a na záverečnou zkoušku jsme mohli použít všechny materiály, které jsme dostali a mohli jsme odpovědi konzultovat mezi sebou. Jelikož zhruba polovinu posluchačů tvořili Češi a Slováci, bylo to velmi jednoduché. Celkově bych to popsala jako obrovskou opičárnu, protože "certifikát je vytištěn po zaplacení příslušného poplatku".

Po obdržení certifikátu jsem měla šla vyzvednout Michala do parku u Central station. V něděli totiž běžel maraton, který startoval 20 minut pěší chůze od našeho domu. A protože musel být na místě už v 7,15 ráno, přespal u nás, aby to měl blíž.

Zašli jsme se podívat do jednoho nákupního centra na boty, které potřebuju pro práci servírky. Ale žádné pohodlné, černé boty jsme nenašli. A když jo, stály tolik, že jsem si to nemohla dovolit. Nakonec jsme koupili něco na véču a šupajdili k nám domů. Doma byl i Filip, tak jsem udělala dost jídla pro všechny. Byly to těstoviny s bazalkovým pestem a parmezánem. Dobré to bylo, ale Michal si dal k véče jen müsli tyčinku, tak jsme to museli s Filipem spořádat sami.


V neděli jsme se k tomu všemu měli já i Filip stěhovat, tak jsme dávali naše věci dohromady a já se marně snažila nacpat všechno do kufru...


Nakonec jsme u večeře koukali na film Kouř, který Michal neznal... což dost dobře nechápu, protože vím, že jeho kamarádi tím na vejšce žili a znali snad každou repliku...
...na fotce je vlevo Filip a v pravo Michal...


Doplnil si tedy v tomto směru vzdělání. Pak jsme koukli ještě na pár dílů České sody z roku 1993 a šli do hajan...

Pátek 20.9. - oběd v Circa baru a Party pro nové studenty

Tak od předminulého pátku naše řady pořádně prořídly... Opustilo nás všech 6 holanďanů - Carlijn a Nancy,


Steven, Benny, Jonathan,


Daniel (ten vzadu - vpředu je Gillermo ze Španělska, který je s námi i nadále)


a dvě berlíňanky Sara a Romy


A protože byl pátek jejich posledním dnem, navrhl nám Bill (náš učitel),


že bysme mohli jít na oběd a pojmout tak odpolední hodinu méně formálně. Všichni byli z této myšlenky samozřejmě nadšení a bylo to o to lepší, že bylo nádherné počasí a slunko krásně hřálo. Tak jsme vyrazili do Circa baru na jídlo. Naše škola má v tomto podniku slevu a tak nás steaky vyšly na 10 dolarů místo 15-16, těstoviny, jídlo s kuřecím masem a hamburgery stály 8 dolarů místo 12-15. Steaky byly obrovské, přes celý talíř a tak 4cm vysoké. Já si dala kuřecí maso s žampióny v nějaké omáčce a tohle všechno nacpali do takových válečků udělaných z listového těsta. Byla k tomu vydatná zeleninová obloha a porce hranolek. Výtečný to bylo!!! A to nejen proto, že to bylo první pořádné jídlo za 16 dní. Do té doby jsem jedla převážně instatní kosmickou stravu - těstoviny z pytlíku a fazole v tomatové omáčce...

Tady máme Carlijn a Elisu,


já, Gillermo a Nancy,


Romy a Sara...


...víc pěkných fotek nemám, ale dám Eli flashku a ona mi je nahraje, tak je budu moct přidat.

Jinak večer jsme šli do toho samého baru na párty pro nové studenty SELCu (moje škola) a ACE (škola vedle nás, která má tři kampusy v Sydney - city, Bondi a Manly - a několik poboček po celé Austrálii). Já jsem si zapoměla po škole koupit toustový chléb, který mi ráno došel, tak jsem si ho koupila, když jsem na šla na party. Chleba tudíž slavil se mnou celou dobu. Nijak mě to však neomezovalo. Pravdou ovšem je, že se mi toustový chléb zplacatil na polovinu a já měla celý další týden pocit, že mám jídla nějak míň...

Od osmi do desti hodin stálo pivko "jen" 3 dolary. No a tak jsme pili, veselili se, povídali si, jaké jsou zvyky v té které zemi, když se jde večer pít... Výživné to bylo...

Nancy (vlevo) byla celý večer vytlemená jak lečo, Caroline z Lichtenštejnska s námi pobyla jen chvíli, nebavilo jí to, tak šla dom.


A naši chlapci... Gillermo, Aleš (krajan) a Michael z Německa.


S těmahle dvěma si rozumím nejvíc :-) (Gillermo a Eli),


společná s Gillermem (stěžoval si mi, že piju to pivo moc rychle, že mě nestíhá :-) ),


valná hromada - Gillermo, Carlijn, Eli, Nikolaj, já a dole Nancy.


Já musela v sobotu do města na kurs RSA (Responsible Service of Alcohol), tak jsem zůstala jen do čtvrt na dvanáct. Bohužel potom se zábava ještě víc rozjela a já tam už nebyla... :-(

Tohle jsou ostatní s Bertem. Bert je učitel a "ředitel" společenských aktivit. Je velmi srandovní a na každý týden má vymyšleno několik zajímavostí i naprostých ptákovin.


A takhle dopadli Holanďani (nakonec byli na tom baru všichni a ne jen Carlijn s Nancy), Bert a Diogo (brazilec, který končil po prvním týdnu - ale byl na škole déle než my).


Pili Tequillu a prý jim bylo velmi veselo. Jestli se to veselo vztahovalo i na následující ráno, nemám ponětí :-)

Druhá sobota - Royal Botanic Garden a Opera House

...nadpisem jsem prozradila téměř všechno...

Snad mi prominete, ale přesné časové údaje si již nepamatuji. Mám takový dojem, že jsme se měli sejít v jedenáct hodin na Town Hallu. Já se zpozdila o 15 minut, Tom se Soňou mi taky psali, že přijdou později, jen chudák Filip byl už od rána ve městě a strašně se nudil (Filip je/byl můj spolubydlící na pokoji). Michal napsal, že to nevadí, že se půjde podívat do obchodů.

Nakonec jsme se všichni našli. Filipa jsem zbytku představila a naše pětka vyrazila. Cíl cesty nebyl dopředu určen. Michal navrhl Royal Botanic Garden (RBC) a tak jsme šli. První zeleň a místní zvířectvo - ptactvo jsme viděli už v Hyde parku.



Vyfotili jsme se u fontány...v pozadí St Marys Cathedral



...první vězení v Austrálii...je tam muzeum...jednou se tam mrknu...



No a pak jsme dorazili do RBC.



Hned u vchodu je tento nápis: "Prosíme choďte po trávě... Také uvítáme, když přivoníte k růžím, budete objímat stromy, mluvit s ptáky, sedět na lavičkách a dělat piknik v trávě." To je přece krásné!!!

A takové ptáčky tu mají (jsou stejní jako ten jeden nahoře, ale těchhle je víc).



Některé stromečky začali zrovna kvést... jestli bude tenhle někdy zelený, nevím...



Ti co bydlí v těchto domečcích mají asi pěkný výhled...



No a tak jsme si povídali, teda mezi sebou, leželi v trávě, pili pivo, pro které Michal došel (pivečko bylo dobré a na poledním horkém slunci velmi výživné :-) ), koukali na lodě ...malé, střední, ale i ty velké nákladní... cestou na záchod jsme míjeli stromy obsypané kaloni (kaloň=velký netopýr s rezavou hlavou) ... a že jich tam bylo! Foťák jsem si s sebou na záchod nebrala, tak obrázek nebude. Respektive se pokusím ho dodat později.

Nevím kolik bylo hodin, asi něco kolem třetí, to jsme se zvedli a šli směr Opera. No a pak se vynořila...



Tady se Michalovi povedlo mě zabrat úplně samotnou s Operou, ačkoliv se tam pohybovalo poměrně dost lidí. Šikula ten kluk :-)



Taky Harbour Bridge jsem vyfotila...



...a město od Opery.



...tady naše veselá pětka... válíme se za operou (z druhé strany od vody) na zemi. Za námi byla několikametrová stěna dolů a moře. Některé vlny jsme pěkně slyšeli narážet do té stěny a trochu jsme je i cítili.



Soňa s Tomášem pak odešli domů a Já,Filip a Michal jsme čekali na Circular Quay (nádraží pro trajekty a vodní dopravu) na Michalova kamaráda Pepu, který odjížděl další týden do Čech. Zašli jsme společně na pivo, Pepa povyprávěl o výletě na Bali, kde byl s Michalovou Evčou, já ho chudáka vyspovídala ohledně práce a pak jsme se i my rozešli. Michal šel na autobus a já s Pepou jsme pokračovali k Harbour Bridgi. Pepa se potřeboval stavit u sebe v práci, tak jsme povídali, doprovodil mě ke schodům na harbour bridge a rozloučili jsme se.

Šla jsem přes harbour Bridge sama. Byla už tma, ale mají ho dobře osvětlený, jsou na něm bezpečnostní kamery a dvě hlídky, které chodí po mostě sem a tam. Snažila jsem se vyfotit Operu v noci a tady je výsledek mého snažení.



Nevím proč, ale ta fotka je vždy po zmáčknutí spouště tmavší (zjistila jsem, že to tak dělá většina foťáků), tak příště udělám video, protože to nezkresluje barvy.



Domů jsem dorazila v pořádku... Ale přeci jen mě potkalo něco nemilého... Na Milsons point (druhá strana Harbour Bridge) jsem poprvé spatřila kokrouče. Jdu, jdu a najednou koukám, že se něco na chodníku leskne...takovou měděnou barvu to mělo... a jak jsem se přiblížila, udělalo to trrrrrrr... a bylo to v trapu... fuj takový rychlý to bylo ...(Čtenáři jistě odpustí, že fotku nedodám :-) )... Hlavně že mi to nevlezlo do nohavice, to bych tam asi pobíhala nahá... Přeběhla jsem inkriminovanou pasáž a pokračovala ve směru postel. Doma jsem padla jak zabitá a v neděli pokračovala ve hledání bytu.

... to už ale jinde jsme, to je jiná vesnice... více informací na toto téma si přečtete v minulém článku :-)

Bydlení

... slibovala jsem samostatný článek o bydlení, tak tady ho máte...

Ačkoliv se to nezdá, je to opravdu psychicky náročné. Hned první neděli, co jsme zaplatili Davidovi nájem na 2 týdny a 2-týdenní bond (vratná kauce), jsem Davidovi řekla, že se do těch 2 týdnů odstěhuju. Mé informace hovořily o tom, že bydlení pro jednotlivce, a ještě k tomu holku, je poměrně lehké. A tak nastimulována vidinou úspěchu, začala jsem od pondělka (8.9.) prohlížet internet a kontaktovat lidi kvůli prohlídkám. Hned v pondělí večer (po škole, ale je tu krátký den, tak už byla od šesti tma) jsem měla první prohlídku nedaleko školy. Inzerát jsem našla ve škole a zavolala na něj. Měla jsem být v šest hodin na místě. Byla jsem tam dřív, byla zima, tak jsem klepala kosu před barákem a v šest volala na číslo, aby si mě přišli vyzvednout. Ozval se veselý hlas, že už to někomu pronajali... ani se neobtěžovali mi dát vědět. Ale neklesala jsem na mysli a zatelefonovala na další čísla a sjednala si další schůzku na úterý. S brazilcem, který postel pronajímal, jsem se sešla ve škole. Hned mi vlepil pusu na tvář (byl ošklivej jak noc a moc nevoněl, ale jak jsem to ve škole viděla, tak se všichni olíbávají na tváře, jejich zvyk). To jsem ustála... jeli jsme autobusem směrem na Bondi beach. Povídali jsme si, až jsme stáli před třípatrovým domem. Z venku udržovaný, společné prostory uklizené, ale ten svinčík, když otevřel dveře... to si neumíte představit... Měl volnou postel v pokoji, kde byly další dvě holky. Byla tam manželská postel(matrace), pak metr ulička a postel pro jednoho. Žádná skříň, jen štendr s ramínkama na pověšení pár věcí. A to jsme tam měly být 3 holky... Koupelna malinkatá jako v paneláku, v obýváku bordel a o jeho vlasním pokoji raději nemluvím! Tak jsem mu poděkovala a odešla. Na středu jsem si pak sjednala dvě prohlídky v centru Sydney. Byly to hlídané budovy s tělocvičnou, bazénem, bezpečnostním klíčem a možná 30 patry. V prvním bytě mě uvítala milá asiatka a dvě spolubydlící(asiatky). V bytě se dvěma ložnicemi žilo 7 lidí. V jedné ložnici byly 2 palandy (pro 4holky), druhá ložnice měla 2 postele a v obýváku za paravánem žil nějaký kluk. Všude ukrutně moc věcí a z toho vyplývající svinčík... Poděkovala jsem a odešla. Druhý byt pronajímal opět nějaký brazilec. V dvouposchoďovém bytě žilo 6 lidí. v horním patře obývák (nikdo v něm naštěstí nebydlel) a kuchyňský kout, dolů po schodech malý pokojík s palandou (tam jsem měla žít já) a malým okýnkem, pak místnost utvořená z široké chodby dáním prostěradla od stropu dolů (suplovalo stěnu), obýváno jedním klukem, a normální ložnice se třema postelema a třema klukama. Opět všudypřítomný svinčík... Čtvrtek a pátek se nesly v obdobném duchu...každý den jsem navštívila 2 byty, pokaždé přeplněné asiaty a jejich věcmi (=svinčík)...to už má deprese dosáhla téměř svého vrcholu! Večer jsem to obrečela, ale říkala jsem si... v neděli máš sjednáno 6 schůzek a něco přece klapnout musí...

Říkáte si... A co jsi dělala v sobotu? Potřebovala jsem se odreagovat, tak nás Michal vzal do města na výlet... to bude předmět dalšího článku, takže o nic nepřijdete...

V neděli jsem měla jednoho horkého favorita. Byl to pronájem krásného obýváčku, který byl neprůchozí, byl koncipován jako ložnice pro jednu osobu, ve čtvrti Kings Cross. Chtěla jsem tam jít už v sobotu, ale majitelé nebyli doma, tak jsme se domluvili na jedné hodině v neděli. Chtěla jsem přijít dřív, ale řekli mi, že to nejde, že už něco mají. První obhlídka byla opět hlídaná budova se všemi vymoženostmi, tentokráte obývaná 8 asiaty. Takže humus. No a když jsem se chystala na ten obýváček, psali mi, že si ho vzala holka, co měla schůzku půl hodiny přede mnou... jak já byla naštvaná a smutná... no vořvala jsem to... až večer, ale bylo to i tím, že ostatní byty byly úplně to samé jako ten první ranní...7-10 lidí v bytu o dvou ložnicích a obýváku spojeném s kuchyní. Všechno asiati a špína... Ten večer jsem propadla pocitu beznaděje a představa spaní s kokroučema pod mostem mě rozplakala...

V pondělí 15.9. jsem znou brouzdala po netu a nabídky, které se zdály být slušné jsem okamžitě obtelefonovávala. Ale už jsem si nesjednávala schůzky. Prováděla jsem důkladnou sondáž... kolik vás tam bydlí, kolik lidí se mnou bude v ložnici... a pokud ta čísla byla velká, nechala jsem to plavat. Nutno podotknout, že to byly všechny nabídky. Až mě napadlo kouknout se na server www.sydneytrade.com.au (provozuje ho AOL). Tam jsem našla asi 4 dny starý inzerát, kde slováci hledali někoho čistotného k sobě do bytu. Tak jsem zavolala a naštěstí to bylo volné... Ještě ten večer jsem jela na obhlídku. Miro je sympatický kluk, který je v Sydney 6 let. Vyzvedli jsme ještě jednu slečnu, která se taky chtěla podívat... Byt byl krásný, čistý, udržovaný, jen 3 lidi na 2 ložnice...takže to bylo o sdílení pokoje se slovenskou slečnou... obě dvě jsme řekly, že to bereme... Miro řekl, že se o tom pobaví s obyvateli bytu a dá nám zítra vědět. Slečnu jsme dovezli zpátky do hostelu a Miro mě vzal až před dům (měl to po cestě). Povídali jsme si a pak to přišlo....

....ŘEKL, ŽE TAM BUDU BYDLET JÁÁÁÁ....

Tak jsem celá vysmátá přišla domů... Obrovský kámen mi spadl ze srdce...

No a tak to tady chodí... Prostě si vždycky nakonec něco seženete. Hlavně si už nikdy nebudu myslet, že je to otázka 2-3 dní! Může se to protáhnout klidně i na 2 týdny (možná i víc)...

A důležitá věc... nejsem rasista... ačkoliv je můj článek laděn proti asiatům, nic proti nim nemám...Jim prostě vyhovuje jiný styl bydlení... Nevadí jim, že se nemají kam hnout, že nemají soukromí a jsou obklopeni neskutečným množstvím věcí... to je jejich věc... Samozřejmě ne všichni tak žijí!!! Tohle prostě není, co bych já vyhledávala a jak bych já mohla žít.

Druhý školní den

...9.9.2008. Ráno jsme zjistili, do jakých tříd nás dali. Můj údiv, nebyl nijak hraný... Zařadili mě totiž do skupiny ADVANCED, říkala jsem si, že někde udělali chybu, ale byla jsem ujištěna, že je to v pořádku. Našla jsem si třídu, vlezla do ní, usadila se a čekala na učitele. Ten náš (na pondělí a úterý) se jmenuje Simon. Nechal nás se všechny představit a chtěl po nás, abysme si zapamatovali jména všech spolužáků. Do konce první hodiny jsem uměla úplně všechny. Tááákže: Guillermo (Španělsko), Elisa (Itálie), Carlijn a Nancy (Holandsko), Nikolaj (Bulharsko), Sara a Romy (Německo), Simone (Švýcarsko), Benny a Jonathan (Holandsko), Michael (Německo), Aleš (ČR), Kristýna (Slovensko), Daniel (Holandsko), Carolin (Lichtenštejnsko), Diogo (Brazílie). Celkem 17 lidí.

no a dál...

...dál začal normální školní den... Prostě jsme se začali učit. Tématem prvního týdne byl Úspěch...

Po škole jsem vysedávala na internetu, hledala bydlení a večer chodila na prohlídky... Každý den jsem přišla domů až po osmé hodině...

Jinak cesta do školy trvala zhruba 30-50 minut. Nejdřív jsem jela busem, pak jedním vlakem (metrem) a druhým vlakem. Musela jsem dvakrát přestupovat. Jinak to něšlo. No a v závislosti na pravidelnosti autobusové dopravy, která je tu spíš nepravidelná než pravidelná, jsem pak chytla další spoje. Někdy nejel autobus třeba víc jak 10 minut, ačkoliv za ten časový úsek tam měly přistát minimáně dva... Ale na to si člověk časem zvykne...

První školní den

... bylo pondělí 8.září. V agentuře nás postrašili, že v den nově příchozích studentů panuje na školách chaos a nikdo nic neví. Proto jsme se vypravili na SELC (Sydney English Language Centre) s dostatečně dlouhým předstihem a u dveří výtahu nás uvítal nápis - Nově příchozí studenti mají v přízemí kávu zdarma. Jelikož mi káva nechutná, neviděla jsem nutnost se na toto místo dostavit. Ještě chvíli jsme nad nabídkou dumali, až nás odchytil jeden z učitelů (Rammy). Když nám sdělil, že se nepodává jen káva, ale taky kapučíno nebo čokoláda, následovali jsme ho do zalidněné místnosti, kde oči vystrašených studentů těkaly z jedné strany na druhou. Nás, co jsme odpovídali na zvídavé otázky učitelů, se učitelé snažili uvést do družného hovoru s jinými studenty dostatečně ovládajícími anglický jazyk. Mluvila jsem s klukem z Jižní Koreje (jméno si nepamatuju, ale byl příjemný). Ostatní mluvili svým jazykem se svými krajany. To se týkalo především asiatů a brazilců. Po vysrkání a vypití (záleží na zemi původu) nápojů, začali si nás odvádět po skupinkách do tříd, kde jsme psali testy. Čekala jsem záludnosti gramatického charakteru, ty se ale nekonaly. Ze dvou poslechů jsme doplňovali chybějící slova, pak následovalo čtení textu s odpovídáním na otázky k textu se vztahující a doplňování slov do textu (zjištění slovní zásoby jedince). Mezitím si nás ještě jednoho po druhém brali ven, kde zjišťovali, jak jsme na tom s mluvením. Otázky typu - kdy jsi přijela, jak dlouho tu budeš, jak se ti tu líbí apod. - nebyly rovněž nijak záludné a tak jsem vyfasovala 25 bodů ze 30 možných. Řekla bych spíš, že zjišťovali, jak rozumíme normálnímu mluvenému slovu. No a pak... pak jsme šli domů...

...asi...

První BBQ (barbecue)

Těch prvních pár dní si už přesně nepamatuju. Ovšem co si opravdu pamatuju, je to, že ve čtvrtek večer (5.9. – den kdy jsme přiletěli) začalo pršet a pršelo skoro tři dni. Ještě že jsem si doma koupila ten malý deštník za 180 Kč. Byla to dobrá koupě!

V sobotu nás Michal vzal na grilovačku… měli jsme jít na Bronte beach…Pršelo…no pršelo… Jak říká děda ve filmu Na samotě u lesa…chčije a chčije… jo…to je nejvýstižnější. Nastala tedy změna plánu a grilovačka se uskutečnila u Honzy a Hanky, kteří bydlí na Bronte (část Sydney, u pobřeží).

Opékali jsme u nich na balkoně. Bydlí v takovém malém studiu, akorát pro dva a nás se tam nakonec sešlo 11! Bylo to úžasné, protože přišli i Ondra s Andrejkou, jejichž blog jsem si přečetla jako vůbec první. Pak ještě dorazila Vanda s Petrem a Čendou.


Od okna: Ondra, Čenda, Vanda a Petr.


Od předu: Hanka, Petrova hlava, Tomáš a Soňa.


Z leva: Soňa, Andrejka, Hanča a Honzík.

Jedli jsme a pili, hodně jsme se veselili…červené víno s kolou nám pěkně lezlo do hlavinek… Dostalo se i na tanec…




Jak vidíte, tak v různém podání... (tady Honzík s Míšou)...že jim to ale sluší:-)

Bylo to velmi příjemné a kolem jedenácté jsme, mírně navátí, šli na metro a jeli domů. Nutno podotknout, že stále pršelo…

Ubytování

…to je kapitola sama pro sebe. Jak jsem se zmiňovala v prvním příspěvku odsud, nemáme internet. S Davidem jsme se odteď nedohodli a nemyslím si, že by se s ním vůbec někdo o internetu mohl dohodnout. On sám má soukromý přístup a osud/zájem nás ostatních ho nijak netankuje.

Ale k mému nynějšímu ubytování… Bydlíme v pěkném domě v severním Sydney. Je to starý dům, který prošel základní rekonstrukcí. Uvnitř je opravdu pěkný. Takový trochu viktoriánský styl…jako třeba sloupy v chodbě, krb v každém pokoji, celkem vysoké stropy s ozdobnými kryty větrání… jen takové maličkosti… Jinak tam je dohromady 8 místností, z nichž 6 můžu považovat za ložnice. Zbylé dvě místnosti jsou průchozí. Pak máme jednu kuchyň a dvě koupelny. Jedna ve stejném patře jako pokoje a do druhé se musí po schodech dolů, je tam taky místnost na praní, další na uskladnění věcí a pak je tam vchod na zahradu. Zahradu máme takovou menší, ale párty pro 25-30 lidí by se tam udělat dala.

Největší chybou celého domu je to, že v něm není žádný nábytek. Teda je, ale jen v pokoji u Davida, který tam má skříně, police, gauč a stolek. V mém pokoji je jen postel a křeslo, chudák Filip spí na nafukovací matraci na zemi. Včera nám tam přibyla komoda se šuplíky, ze kterých se David ani neobtěžoval vyklidit bordel, jako plechovky od barev, ředidla nebo rozbité vitráže. V pokoji holek je jen rozkládací gauč, druhé křeslo a nafukovací matrace. Petr má v ložnici normální postel a v sobotu si koupil i skříň. V dalším pokoji je na zemi normální matrace. A to je z nábytku v tomto domě vše. Když chceme jíst, musíme jíst ve stoje nebo na posteli. Nemáme totiž ani jídelní stůl s židlemi… Koupelny udržujeme v čistotě. Do té spodní se chodím sprchovat jenom já ostatní používají tu horní.

Kdyby tomu věnoval David trochu času, určitě by to tam bylo hezký. A samozřejmě by tam musel zařídit připojení na internet!!! Jenže dům patří jeho šéfovi a on se jen stará, aby tam někdo bydlel a šéf z toho měl nějaký prachy. Bůh ví, jestli nás všechny přiznal, nebo si nechal nějaké peníze pro sebe… nevím… jsou to čisté spekulace…

Jinak abyste to pochopili… Byla jsem původně v celém pokoji sama. Minulý čtvrtek přijel Filip (je z Prahy +-21let) a bydlí se mnou v pokoji. Naštěstí je stejná nátura jako já, tak spolu skvěle vycházíme :-) Taky chce odtamtud zdrhnout co nejrychleji… stejně jako holky-Martina a Petra… Ty přijely minulou středu a v sobotu se stěhují do města. Jsou to obě inženýrky chemičky a je s nima sranda :-)

Omlouvam se....

Omlouvam se vsem ... rodine, kamaradum, znamym i neznamym...

Dlouuuuuuho jsem tu nebyla... A duvod???
Potrebovala jsem si najit bydleni. Vsechen cas, ktery jsem mela, venovala jsem surfovani po internetovych servrech a hledani noveho domova. Vzdy po skole 15-17 a i o pauze na obed 12:30-13:30 jsem sedela ve skole v preplnene pocitacove mistnosti a klikala a klikala a psala poznamky s telefonnimi cisly, na ktera jsem po skole dalsi pulhodinu volala a sjednavala schuzky. Zdalo se to byt jako nekonecny proces, ze mi neni vubec prano a ze me "ten nahore" nema vubec rad. Ale dilo bylo vcera dokonano a tak se budu v nedeli stehovat :-)

Cely proces popisu pozdeji, protoze vystaci na samostatny clanek.

Nebudete samozrejme ochuzeni ani o dalsi zazitky, o ktere jsem byla v prubehu "klavesnicoveho klidu" (ze jsem sem nic nepsala, pozn.red.)obohacena.

Jsem moc rada, ze dnes nemusim po vyucovani hledat ubytko, ale zemuzu psat blog... Jen ta klavesnice me stve, protoze je usporadana uplne jinak. Nejsou tu hacky a carky, ale predevsim jsou prohozeny klavesnice Y a Z a tak se porad musim vracet a opravovat text. Proto pujdu domu a napisu vsechny clanky na notebooku a zitra je sem z flashky stahnu :-)

Vsechny vas moc zdravim a tem co mam nejradsi (rodina a kamaradi) posilam hubana :-*

Prvni pozdrav z Australie :-)

Ahooooj fsici...

Sedim prave v kancelari Australia Expert. Jsou 4 hodiny odpoledne ...

A jaka ze byla cesta? Umorna a zaroven tezce v pohode. Po srdcerzvnem louceni v Praze Ruzyni nasledoval dvouhodinovy let do Londyna. Krasne a pohodlne letadlo se 3 letuskama, 3 letusakama a vybornym sendvicem. Priletela jsem na terminal 5, ackoliv to mel byt terminal 1. Nejhorsi bylo, ze terminal 5 neni vubec zakreslen na mape letiste, kterou jsem dostala. Tak jsem zcala uz v letadle silet, ze nestihnu let do Hong Kongu... Ale cesta byla od letadla vyborne znacena, nasedla jsem do busu, ktery me vyhodil presne tam, kam jsem mela dojet. Pohroma byla zazehnana :-) Pri kontrole jsem si musela sundavat i boty, ale rizek s chlebem a kyselou okurkou stejne nenasli ;-) Do Hong Kongu jsme leteli letadlem vetsim. Melo 3 rady sedacek. Na letisti jsem si nechala zmenit sedadlo, abych byla u okynka. Sedela jsem ve druhe rade na kridle (posledni volne misto u okna), ale videla jsem. Mista bylo pramalo... tatka s Ladou bz se urcite nevesli ani si jen sednout ... tak jsem se nasoukala do pohodlne sedacky a sledovala monitorek zabudovany v operce sedadla predemnou. Byla jsem strasne unavena. Ani si nepamatuju, ze jsme vzlitli. Posledni co vim, je rolovani poo draze a kdyz jsem se probrala, byli jsme uz nahore. Ruzne jsem pospavala...Po veceri, ktera byla nekde kolem pulnoci, jsem usnula nadobro a probudila se az o skoro sedm hodin pozdeji. Presne na snidani. Pak jsem zase na dve hodiny usnula. Mimochodem jidlo bylo vyborne. K veceri jsem si vybrala testoviny s rajcatovou omackou a houbami, k snidani byla bulka, maslo, marmelada, boruvkovy jogurt, caj a dzusy. Mohla jsem si dat i omeletu, ale to jsem nevedela. I tak to ale bohate stacilo. Do Hong Kongu jsme prileteli o 20 minut drive. U vylezu stali letusky s napisy nasledujicich letu, aby nas o nich mohly informovat. Tam jsem narazila na cesku Marketu, ktera me oslovila. Mela nikotinovy abstak - v letadle se totiz nesmi kourit (to bys asi Tanicko 12 hodin nevydrzela, tak koukej prestat, at za mnou muzes prijet ;-) ) , tak jsem s ni sla do kurarny a tam jsme si povidali. Tom se Sonou mi napsali, ze je z letadla vzhnali rovnou do odletove haly a nemuzou mi prijit naproti. Ze prz na me cekaji naproti jeydicim schodum nahoru. Jenze letiste je tam obrovske a jezdicich schodu mnoho. Hledali jsme se dlouho, ale nakonec jsme se po trictvrte hodine (od doby co jsme pristali) nasli. Udelali jsme si na pohodlnych sedackach cesky koutek. Snedla jsem si konecne mamincin rizek, ktery se mi podarilo propasovat az tam. Na chvili k nam zavitala jeste jedna slecna jedouci do Brisbane. Celou dobu jsme prokecali. Jako prvni nas opustila nemluvna slecna jedouci do Brisbane, pak pul hodinku pred nami odesla i Marketa, ktera jela do Cairns za kamaradem a do skoly. Skoda ze nejala s nami, byla moc fajn ;-) No a my taky nastoupili do letadla. Mista v nem bylo sice vic, ale sedacky byly silne nepohodlne... :-( I kdyz jsem sedela na dvojsedacce u okynka sama (sedadlo jsem si zmenila v HK), nemohla jsem se tam vubec srovnat. Unula jsem jen na hodinu a pul, jinak jsem koukala na filmy. K veceri jsem si dala testoviny s omackou a nejakou zeleninou, jejiz jmeno jsem prave zapomela. Byla to mnamka. K snidani jsem si konecne dala tu omeletu. Byla moc dobra... K tomu croissant, marmeladu, maslo, jahodovy jogurt a caj s dzusem. V Sydney jsme pristali na cas. U kontroly se me pani ptala, co budu studovat a kdyz jsem ji to povypravela, rekla, ze umim dobre anglicky, coz me moc potesilo. Pak jsme vyzvedli kufry. Dosly v poradku, cely, nerozbity... Kolem nas chodili cviceni biglove a ocmuchavali nas. Nic nenasli :-) Panovi u kontroly jsme se priznali, ze vezeme leky a cokoladu a pustil nas dal...to znamena uplne nas vpustil do zeme. Nasli jsme taxi a nechali se dovezt az pred dum. Privital nas David, ubytovali jsme se a vysli na vylet do mesta. Po hodince pesi chuze jsme byli v centru. Sli jsme pres Harbour bridge a videli i operu. Mimochodem je tu desna klada!!! Dekuju ti Tanicko, ze jsi me donutila nevyndat doma mikinu a dziny a mamince za fleeceku. Na Harbour bridge desne foukalu. Byla jsem zmrzla jak soboli ho... Zasli jsme na jidlo, zalozili jsme ucet v bance a sli si koupit jidlo na snidani. Taky jsme koupili tydenni jizdenku. Zkratka spousta vydaju a slunce nikdeeee. Koupili jsme i vino a vecer posedeli s Davidem a slovakem Petrem. Ten vcerejsi den rozepisu priste. Dneska jsme ve dve vyrazili do mesta. Ted jsme v agenture, pisem maily a ja blog. Dole koupime australske simky a jeste pojedeme na Bondi Junction, podivat se, kde mame skolu a do blizkeho obchodaku nakoupit periny a redukce.
Fotky dodam brzo, snad se dohodnem s Davidem na internetu, abysme ho nemuseli kupovat...
Mam vas vsecky rada :-)