Poslední týden školy

...byl ve znamení středečního testu a čtvrtečních prezentací. Tak jsem se učila a po škole vždycky chodila do města s životopisama a rozdávala je jak na běžícím pásu. V pondělí když jsem šla ze školy, jsem měla štěstí na Bondi Junction (část Sydney, kde jsem měla školu). Všimla jsem si, že v jedné restauračce mají napsáno, že hledají servírku. Tak jsme na tu ceduli vejrala a přemýšlela, jestli tam mám jít nebo ne, až se ve dveřích zjevil takový malý, asi 60-ti letý mužík a ptal se mě, co bych ráda. Tak jsem se ho zeptala, jestli je tu šéf, a když řekl, že je, tak jsem na něj vyklopila, že bych měla zájem o pozici servírky. Řekl mi, že mám přijít ve čtvrtek o půl druhé, že se dohodneme. Nicméně jsem neusnula na vavřínech. V úterý po škole jsem se znova vydala do města a chodila po nejvíc navštěvovaných ulicích, jestli se tam náhodou něco neobjevilo. Pak mě napadlo zajít i do těch méně frakventovaných ulic, kde jsem měla štěstí znova. Přes ulici jsem si všimla (díky dobrému zraku - baštím hodně mrkve), že ve výloze jedné kavárno-restaurace mají nějaký rukou psaný papír. Přeběhla jsem ulici a bylo tam, že hledají servírku. Vešla jsem. Se šéfovou zrovna mluvil nějaký kluk, asi Ind. Domluvil s ní a já hned přiskočila, že jsem si všimla, že někoho hledají. Vyklopilajsem jí, že příští týden mi začínají prázdniny a bla bla bla. Sypala jsem ze sebe různé pravdivé i méně pravdivé věci. Všechny informace, co jsem podala, jí evidentně zaujaly. Řekla, že by bylo nejlepší, kdybych přišla ve středu v 11:30. Jenže ve středu(hned další den) jsem měla psát ve škole test. Tak jsem jí řekla, že nevím, jestli mi to vyjde. Dohodli jsme se tedy na čtvrtek na tu samou dobu. Byla jsem šťastná jak blecha. Domů jsem přišla kolem půl šesté a ještě se musela učit na test.

Další den se mi to všechno rozleželo v hlavě. Ten kluk, co přede mnou mluvil se šéfovou, totiž evidentně taky dostal termín na zkoušku a já nechtěla, aby mi to místo vyfouknul. Rozhodla jsem se tedy, že zajdu za Billem (učitelem) a poprosím ho, jestli bych si mohla napsat test hned první hodinu, pokud ho teda hned první hodinu nebudeme psát všichni. Jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Hned jak jsem přišla do školy jsem letěla za Billem, vysvětlila mu situaci a on mi řekl, že test se bude psát až poslední hodinu. Hned ovšem dodal, že tam být nemusím, že mi ho dá jako domácí úkol :-) Jak to probíhalo na trialu (zkoušce v práci), vypovím v následujícím článku. Test jsem dělala napůl v metru a napůl doma. Nepodváděla jsem!!! Když jsem ho měla hotový, vzala jsem si všechno co jsem měla k dispozici k ruce a snažila se najít chyby. Na nic jsem nepřišla. Ale především proto, že jsem gramatice stejně nerozuměla. Věděla jsem, že chyb tam bude jak máku. Pak jsem ještě do půlnoci připravovala prezentaci na příští den. Ve čtvrtek jsem ve škole kontrolovala chyby... a že jich tam bylo. Jedno cvičení jsem vůbec nepochopila, v časech jsem nadělala chyby a pak další byly z nepozonosti. Suma sumárum 14 chyb z 50 bodů. Nic moc, já vím, ale my se gramatice moc nevěnovali...spíš slovíčkům... a ty jsem měla dobře :-) Během první hodiny jsme se přesunuli do business místnosti, kde je projektor a každý předvedl prezentaci. Ta moje byla dobrá, ale většinu jsem musela číst z papírů-málo času na přípravu... :-(

V pátek jsme po druhé hodině dostali slavnostně certifikáty... Měla jsem fotkus Billem - naším učitelem, ale ztratila se nenámo kam spolu s fotkami z Coogee beach :-( Ještě ve čtvrtek jsme se domluvili, že v pátek po škole půjdeme na Bronte beach a uděláme si barbecue. Dali jsme se dohromady ještě se Švýcarama z jiné třídy, a po slavnostním rozdávání certifikátů, jsme nakoupili jídlo a piva a vyrazili na autobus. Počasí bylo krásné, grilovačka se povedla a ještě jsme se stihli poválet na pláži. Přišel se na nás podívat i Diogo (Brazilec, který s námi byl první týden ve třídě). Je v členem surf klubu, tak vzal dvě velká prkna (jsou jen na pádlování, ne na surfování) a šel s Gillermem pádlovat. Taky jsem měla fotky, ale taky se mi ztratily... :-( Já se do vody zatím neodvážila. Je pořád strašně studená. Zůstali jsme na pláži, dokud svítilo sluníčko a pak se pěšky vydali na Bondi junction. Elisa se totiž ten den stěhovala do nového bytu. Tak jsme jí s Gillermem pomáhali s kuframa. Byla to taková čtrvrt hodinová procházka směrem na Bondi beach. Byla už tma, když jsme dorazili do jejího nového domova. Výhled má fakt nádherný!!! Bydlí v šestém patře, Bondi beach má jako na dlani a obývák je v podstatě celý prosklený, takže vidí nejen na pláž, ale i na širý oceán. Pěšky jsme se vrátili na Bondi junstion, Elisa s Gillermem si šli ještě nakoupit a já jela domůůůů.

Co se fotek týká... některé mi pošle Gillermo a já vám je sem hned přidám :-)

Neděle 28.9. - Coogee beach

Probudila jsem se asi kolem půl jedenácté. Udělala jsem si snídani, zapla počítač a začala se učit na závěrečný test. Když tu na Skypu i přišel vzkaz... "Čus šprtko:-) jakto, že se neučíš?" Psal mi Michal. Ještě v sobotu ráno jsme si totiž říkali, že půjdeme na Coogee beach, ale já to nakonec odpískala, abych se mohla učit. No ale po tomhle vzkazu jsem se podívala ven...Slunko pálilo jak blázen a mě najednou přišlo jako naprostý nesmysl sedět doma a učit se. Tak jsme se s Míšou domluvili, že pro mě za hodinu přijede a půjdeme na pláž. Po celou tu hodinu jsem si vypisovala slovíčka, až najednou mi přišlo, že přijíží Michal a taky že jo... Tak jsem se rychle spakovala, vzala jsem si učení a časopisy Týden a Reflex, které jsem zatím neotevřela. Nasedla jsem so auta a vyrazili jsme... Zaparkovali jsme dál od pláže mezi domy s tím, že si uděláme procházku po pobřeží.

Tady mám dvě fotečky...




Omlouvám se, ale zbylé fotky zmizely neznámo kam... :-( A že jsem jich měla... :-( buuuu buuuu :-(

No nic, no... Bylo krásně teploučko, tak jsme vybalili ručníky, namazali se krémem, polehávali jsme a povídali si. Sem tam zafoukal opravdu silně vítr, zvedl množství písku, které se na nás nalepilo a nechtělo dolů...Nicméně nás to neodradilo a lebedili jsme si dál na sluníčku. O půl třetí už to ale nebyl jen jeden poryv větru... Foukalo strašně moc, písek lítal úplně všude a protože byl ten vítr opravdu silný, písek strááášně štípal...to už jsme to nevydrželi a šli na kopeček nad pláž na trávu. Michal mě zkoušel ze slovíček, pojídali jsme sušené banány, já fotila ptáky, které jsem lákala na banány...ty ale neuvidíte, protože se miz foťáku ztatili... no a pak začala být zima. Zabalili jsme to a šli se podívat na místní promenádu. Koukali jsme do kaváren a pak uviděli zmrzlinárnu. Vybrali jsme si každý dva kopečky a slečna musela používat poměrně hrubou sílu, aby tu zmrzku z rendlíku vydolovala. Michal okomentoval slečnino snažení, že jí přece musí bolet ruce, když musí každý kopeček takhle dolovat. a slečna hbitě odpověděla že nééé, že jí to ani nepříjde. Ano, ano, Češka to byla :-) Jinak ta zmrzka byla fakt výborná. Tak jsme blízali zmrzku a šli k autu. Michal mě chtěl vyhodit u baráku, ale nějak jsme přejeli odbočku, tak jsem vyskakovala z auta na křižovatce na červenou. Doma jsem si udělala jídlo, spojila se s domovem a šla spinkat :-)

Sobota 27.9. - Manly beach

Sluníčko svítilo, mráčky se pomalu vytrácely, vypadalo to na nádhernou sobotu. Byla to velká mezinárodní akce. Já brala lidi ze školy a Michal zase z práce. Sešli jsme se na Circular Quay v 9:15. Já dorazila jako první - kupodivu. Pak dorazila Elisa s kamarádkou Marinou, Guillermo a jeho kamarád Victor.


Michal nás našel u prodeje lístků a Soňa s Tomášem přišli za chvíli.

Fotečka s Eli...


Ráda bych si postěžovala na neuvěřitelně drahou dopravu tady v Sydney. Zpáteční lístek na Manly (na trajekt) mě stal 13 dolarů. Brutus...Za to mám jídlo na týden!!!

Cesta trajektem trvala půl hodinky a za ani ne 10 minut jsme byli na pláži. Místa bylo dost, tak jsme šli směrem k beachvolejbalovým kurtům a kousek od nich založili výškový tábor. Tady jsem s Marinou.



Namazali jsme se a já šla vyzkoušet moře. Bylo to poprvé, co jsem byla za celou tu dobu na pláži. Málem jsem umrzla, jak byla ta voda studená. Jen po kotníčky jsem se odvážila. Pak jsme si s Michalem vzali balón a chvilku si plácali a když byli všichni připraveni, zaházeli jsme si talířem. Po očku jsme pořád sledovali řadu asi 10 kurtů, kdyby se nějaký uvolnil, abysme tam mohli naběhnout. Ale nikdo nevypadal, že by končil, tak jsme dál házeli a já s Eli jsme pozorovali surfaře, kteří v neoprenech chytali ty maličké vlny.

Pláž je vyhrazena především surfařům. Plavci mohou do vody pouze mezi fáborky (ne že by tam byla síť proti žralokům), aby se nepřipletli do cesty surfařskému prknu nezranili se. Manly beach je hooodně dlouhá a místo pro plavce tam bylo jen jedno. Asi tak pět minut chůze od nás.

Nakonec jsme se ale dočkali a kurt se uvolnil. Hráli jsme s Michalem proti Guillermovi, Viktorovi a Marině. Marina to z nich uměla nejlépe. Viktorovi se celkem dařilo udržet míc ve vzduchu. No a Guillermo měl úžasné podání - jak profík - ale ostatní údery byly děsivé. My s Michalem lítali po hřišti jak zblblí, ale bylo nás míň a uplácali nás.

Pak přišla jedna slečna z Německa a ptala se nás, jestli hrajeme soutěž. Koukali jsme na ní jak vyvoraný myši. Tak nám vysvětlila, jak to chodí. Hrajou dva týmy. Tým, který chce jít na to saé hřiště, dá do písku vedle kůlu botu. Tak vedle kůlu vzniká řada bot = soutěžících týmů. Tým který hraje právě na hřišti a vyhraje, zůstává a přichází jiný tým (první z řady bot). Takže ten tým, který je nejlepší může hrát nejdéle a vystřídá nejvíc protihráčů. Výhrou je možnost dál hrát. Ti co prohrají musí odejít.

Tak jsem pak hrála místo Mariny s klukama proti Němcům. během hry jsem sesnažila naučit Guillerma bagr, ale vůbec se mi to nedařilo. Nakonec jsme samozřejmě prohráli. Během volejbalových zápasů ještě dorazil Michalův kolega z práce s přítelkyní, spolužačka Kristýna ze Slovenska a taky dorazila Hanča s Honzou.

Pak jsme se už jen váleli na pláži a šli si koupit něco k jídlu do Colesu. Když jsme se vrátili, byly dvě hodiny odpoledne. No jo, a protože je tu brzké jaro, začaly se stíny poměrně rychle prodlužovat a na pláži se začli všichni stahovat na místa, kam ještě svítilo slunce. I tak hubená pláž tedy byla z půlky prázdná a na druhé půlce značně přelidněná.

Tady mi Míša udělal dvě fotky ... jedna na levo,


druhá na pravo... Prosím omluvte mé vzezření, buď jsem se smála nebo mluvila, takže ani jedna z fotek není v konečném důsledku pěkná. Tak si mě odmyslete a soustřeďte se na obrázek pláže :-)


Od moře pak ještě začal foukat studený vítr a tak jsme se s Eli a Kristýnou sebrali a šli. Prošli jsme pak pár obchodů a na trajektu skoro usnuli. Na Circular Quay jsme se rozloučili a já se došourala úplně mrtvá domů. Dala jsem sprchu, smyla ze sebe tunu písku, která na mě po volebalu zůstala a nechtěla dolů, udělala si večeři, spojila se s domovem a padla za vlast :-)

Neděle 22.9. - maraton a stěhování

Michal vstával hodně brzo, protože musel být už v 6:15 na registraci či co... My jsme s Filipem vstali kolem sedmé, dobalili jsme zbytky věcí, nasnídali se a čekali až přijede Miro. Ráda bych podotkla, že naprosto netuším, jak jsem to všechno balila doma, ale teď jsem to nějak nemohla naspat do kufru a báglů. Ale předpokládám, že to bylo jen zdání, protože jsem měla navíc peřiny a jídlo... a ty vyfukovací vaky jsem nemohla pořádně vyfouknout, protože hadice luxu, který jsme měli k dispozici měla menší průměr a vak nevyfoukla do "tvrda", jako se mi to povedlo ještě v Čechách.

Začali jsme nosit věci před barák a zrovna přijel Miro. Jen na vysvětlenou. Miro je Slovák, který mi pronajal bydlení. Sám bydlí v Mosmanu (na severu Sydney) a je tu už 6 let. Tak jsme naházeli naše věci do auta a vyrazili směr nové bydlení... nové moje a nové Filipovo. Jenže kvůli Michalovému maratonu byla zavřená půlka centra... A tak jsme si, hledajíc cestu k novému ubytování, udělali okružní jízdu po Sydney. Nakonec, po 1 hodině a 15 minutách, jsme dorazili k mému novému domovu...tady bych ráda podotkla, že za normálních podmínek by nám to trvalo tak 15-20minut... Kluci mi pomohli natahat kufry do bytu a Miro ještě zavezl Filipa do jeho nového domova, kousek ode mě do města. Byli tam za chvilku.

... teď to bude trošku komplikovanější...

V bytě mám dva spolubydlící...Maxe a Moniku(Slováci)...S Mončou sdílím pokoj a Max má pokoj vlastní... Ale Monika byla v tu dobu( když jsem přijela) doma na Slovensku a místo ní tu bydlela její kamarádka Martina, která pak ve čtvrtek odjela na měsíční dovolenou po Asii...

Tak jsem se ubytovala, zavolala Filipovi, kdy se sejdeme, vyzvedla ho ve městě a šli jsme se podívat na Michala, který měl někdy tou dobou dobíhat maraton. Během cesty městem jsme potkávali doběhnuvší závodníky. Někteří byli stále oděni do triček se startovním číslem, jiný se převlékli do památečních triček. Ale všichni měli v ruce igelitky se svými osobními věcmi a spokojený úsměv na tváři.

Na Circular Quay běželi závodníci koridorem. Můžu vám říct, že všichni toho měli plný brejle. Někteří praktikovali indiálnský běh = 100m jdu a 100m běžim. Dobíhali to ale všichni... mladí, staří... a někteří z těch, co už měli odběhnuto, stáli kolem trati a tleskali těm, co dobíhali...

zde pár obrázků neznámých běžců...


ještě jeden...


Záběr na cíl... Moderátor hlásil jméno každého doběhnuvšího závodníka...což bylo moc pěkné!


A tady jsme našli Michala...spokojeného se svým výkonem...zlepšil se o 25 minut a možná by to prý bylo víc, kdyby ho nechytali křeče a nemusel trávit dohromady asi půl hodinu protahováním o všemožné sloupy :-) Jeho čas byl něco kolem 3,5 hodiny, jestli si to dobře pamatuju... a jestli ne, tak on mi to sem do komentáře určitě napíše :-))


Míšo jsi fakt dobrej!!! Já bych to nikdy neběhla...

Pak přišel Marek - je tu už pár měsíců a taky studoval v Liberci TUL :-) Pak jsme se všichni čtyři sebrali a šli na pivko do hospody v čínské čtvrti. Filip nás po tom prvním opustil, my si dali ještě 1-2 piva a taky jsme si řekli ahoj. Michal si pak šel ke mě vyzvednout věci a ještě jsme spolu zaběhli na Paddy´s market nakoupit si zel-ovoc. Míša pak šel na autobus a já domů.

A málem bych zapoměla... Michal byl v Australském rádiu :-) Jeden týpek, co běžel měl s sebou jako doprovod redaktorku australského - českého rádia a ta s ním udělala rozhovor, tak je teď slavnej!!! Naštěstí nezpychnul a dál se s náma baví :-)

Sobota 21.9. - kurz RSA

Těžce se mi po večírku vstávalo... ne že bych měla opici, ale byla jsem ukrutně unavená. Vůbec se mi na ten blbej kurz nechtělo, ale už jsem zaplatila 60 doláčů (chtějí za to obyčejně 75 dolarů, ale já si došla do konkurenční české agentury, kde tento kurz nabízeli za 60 :-) ), tak jsem nechtěla, aby to propadlo...

Kurz RSA musí mít všichni, kteří pracují v pohostinství a zacházejí jakýmkoliv způsobem s alkohollickými nápoji. Mají to zakotvené v zákoně a firmy, které mají licenci a mohou na toto téma školit lidi a vydávat jim certifikáty, jsou těžce za vodou.

Zkratka RSA znamená Responsible Service of Alcohol = Zodpovědné Podávání Alkoholu. Zajímavostí je, že obsluha nesmí nalít člověku, který vykazuje známky opilosti. V kurzu nikdy slovo opilý neřekli, používali místo toho slovo intoxikovaný. Celý kurz byl velmi nudný a na záverečnou zkoušku jsme mohli použít všechny materiály, které jsme dostali a mohli jsme odpovědi konzultovat mezi sebou. Jelikož zhruba polovinu posluchačů tvořili Češi a Slováci, bylo to velmi jednoduché. Celkově bych to popsala jako obrovskou opičárnu, protože "certifikát je vytištěn po zaplacení příslušného poplatku".

Po obdržení certifikátu jsem měla šla vyzvednout Michala do parku u Central station. V něděli totiž běžel maraton, který startoval 20 minut pěší chůze od našeho domu. A protože musel být na místě už v 7,15 ráno, přespal u nás, aby to měl blíž.

Zašli jsme se podívat do jednoho nákupního centra na boty, které potřebuju pro práci servírky. Ale žádné pohodlné, černé boty jsme nenašli. A když jo, stály tolik, že jsem si to nemohla dovolit. Nakonec jsme koupili něco na véču a šupajdili k nám domů. Doma byl i Filip, tak jsem udělala dost jídla pro všechny. Byly to těstoviny s bazalkovým pestem a parmezánem. Dobré to bylo, ale Michal si dal k véče jen müsli tyčinku, tak jsme to museli s Filipem spořádat sami.


V neděli jsme se k tomu všemu měli já i Filip stěhovat, tak jsme dávali naše věci dohromady a já se marně snažila nacpat všechno do kufru...


Nakonec jsme u večeře koukali na film Kouř, který Michal neznal... což dost dobře nechápu, protože vím, že jeho kamarádi tím na vejšce žili a znali snad každou repliku...
...na fotce je vlevo Filip a v pravo Michal...


Doplnil si tedy v tomto směru vzdělání. Pak jsme koukli ještě na pár dílů České sody z roku 1993 a šli do hajan...

Pátek 20.9. - oběd v Circa baru a Party pro nové studenty

Tak od předminulého pátku naše řady pořádně prořídly... Opustilo nás všech 6 holanďanů - Carlijn a Nancy,


Steven, Benny, Jonathan,


Daniel (ten vzadu - vpředu je Gillermo ze Španělska, který je s námi i nadále)


a dvě berlíňanky Sara a Romy


A protože byl pátek jejich posledním dnem, navrhl nám Bill (náš učitel),


že bysme mohli jít na oběd a pojmout tak odpolední hodinu méně formálně. Všichni byli z této myšlenky samozřejmě nadšení a bylo to o to lepší, že bylo nádherné počasí a slunko krásně hřálo. Tak jsme vyrazili do Circa baru na jídlo. Naše škola má v tomto podniku slevu a tak nás steaky vyšly na 10 dolarů místo 15-16, těstoviny, jídlo s kuřecím masem a hamburgery stály 8 dolarů místo 12-15. Steaky byly obrovské, přes celý talíř a tak 4cm vysoké. Já si dala kuřecí maso s žampióny v nějaké omáčce a tohle všechno nacpali do takových válečků udělaných z listového těsta. Byla k tomu vydatná zeleninová obloha a porce hranolek. Výtečný to bylo!!! A to nejen proto, že to bylo první pořádné jídlo za 16 dní. Do té doby jsem jedla převážně instatní kosmickou stravu - těstoviny z pytlíku a fazole v tomatové omáčce...

Tady máme Carlijn a Elisu,


já, Gillermo a Nancy,


Romy a Sara...


...víc pěkných fotek nemám, ale dám Eli flashku a ona mi je nahraje, tak je budu moct přidat.

Jinak večer jsme šli do toho samého baru na párty pro nové studenty SELCu (moje škola) a ACE (škola vedle nás, která má tři kampusy v Sydney - city, Bondi a Manly - a několik poboček po celé Austrálii). Já jsem si zapoměla po škole koupit toustový chléb, který mi ráno došel, tak jsem si ho koupila, když jsem na šla na party. Chleba tudíž slavil se mnou celou dobu. Nijak mě to však neomezovalo. Pravdou ovšem je, že se mi toustový chléb zplacatil na polovinu a já měla celý další týden pocit, že mám jídla nějak míň...

Od osmi do desti hodin stálo pivko "jen" 3 dolary. No a tak jsme pili, veselili se, povídali si, jaké jsou zvyky v té které zemi, když se jde večer pít... Výživné to bylo...

Nancy (vlevo) byla celý večer vytlemená jak lečo, Caroline z Lichtenštejnska s námi pobyla jen chvíli, nebavilo jí to, tak šla dom.


A naši chlapci... Gillermo, Aleš (krajan) a Michael z Německa.


S těmahle dvěma si rozumím nejvíc :-) (Gillermo a Eli),


společná s Gillermem (stěžoval si mi, že piju to pivo moc rychle, že mě nestíhá :-) ),


valná hromada - Gillermo, Carlijn, Eli, Nikolaj, já a dole Nancy.


Já musela v sobotu do města na kurs RSA (Responsible Service of Alcohol), tak jsem zůstala jen do čtvrt na dvanáct. Bohužel potom se zábava ještě víc rozjela a já tam už nebyla... :-(

Tohle jsou ostatní s Bertem. Bert je učitel a "ředitel" společenských aktivit. Je velmi srandovní a na každý týden má vymyšleno několik zajímavostí i naprostých ptákovin.


A takhle dopadli Holanďani (nakonec byli na tom baru všichni a ne jen Carlijn s Nancy), Bert a Diogo (brazilec, který končil po prvním týdnu - ale byl na škole déle než my).


Pili Tequillu a prý jim bylo velmi veselo. Jestli se to veselo vztahovalo i na následující ráno, nemám ponětí :-)

Druhá sobota - Royal Botanic Garden a Opera House

...nadpisem jsem prozradila téměř všechno...

Snad mi prominete, ale přesné časové údaje si již nepamatuji. Mám takový dojem, že jsme se měli sejít v jedenáct hodin na Town Hallu. Já se zpozdila o 15 minut, Tom se Soňou mi taky psali, že přijdou později, jen chudák Filip byl už od rána ve městě a strašně se nudil (Filip je/byl můj spolubydlící na pokoji). Michal napsal, že to nevadí, že se půjde podívat do obchodů.

Nakonec jsme se všichni našli. Filipa jsem zbytku představila a naše pětka vyrazila. Cíl cesty nebyl dopředu určen. Michal navrhl Royal Botanic Garden (RBC) a tak jsme šli. První zeleň a místní zvířectvo - ptactvo jsme viděli už v Hyde parku.



Vyfotili jsme se u fontány...v pozadí St Marys Cathedral



...první vězení v Austrálii...je tam muzeum...jednou se tam mrknu...



No a pak jsme dorazili do RBC.



Hned u vchodu je tento nápis: "Prosíme choďte po trávě... Také uvítáme, když přivoníte k růžím, budete objímat stromy, mluvit s ptáky, sedět na lavičkách a dělat piknik v trávě." To je přece krásné!!!

A takové ptáčky tu mají (jsou stejní jako ten jeden nahoře, ale těchhle je víc).



Některé stromečky začali zrovna kvést... jestli bude tenhle někdy zelený, nevím...



Ti co bydlí v těchto domečcích mají asi pěkný výhled...



No a tak jsme si povídali, teda mezi sebou, leželi v trávě, pili pivo, pro které Michal došel (pivečko bylo dobré a na poledním horkém slunci velmi výživné :-) ), koukali na lodě ...malé, střední, ale i ty velké nákladní... cestou na záchod jsme míjeli stromy obsypané kaloni (kaloň=velký netopýr s rezavou hlavou) ... a že jich tam bylo! Foťák jsem si s sebou na záchod nebrala, tak obrázek nebude. Respektive se pokusím ho dodat později.

Nevím kolik bylo hodin, asi něco kolem třetí, to jsme se zvedli a šli směr Opera. No a pak se vynořila...



Tady se Michalovi povedlo mě zabrat úplně samotnou s Operou, ačkoliv se tam pohybovalo poměrně dost lidí. Šikula ten kluk :-)



Taky Harbour Bridge jsem vyfotila...



...a město od Opery.



...tady naše veselá pětka... válíme se za operou (z druhé strany od vody) na zemi. Za námi byla několikametrová stěna dolů a moře. Některé vlny jsme pěkně slyšeli narážet do té stěny a trochu jsme je i cítili.



Soňa s Tomášem pak odešli domů a Já,Filip a Michal jsme čekali na Circular Quay (nádraží pro trajekty a vodní dopravu) na Michalova kamaráda Pepu, který odjížděl další týden do Čech. Zašli jsme společně na pivo, Pepa povyprávěl o výletě na Bali, kde byl s Michalovou Evčou, já ho chudáka vyspovídala ohledně práce a pak jsme se i my rozešli. Michal šel na autobus a já s Pepou jsme pokračovali k Harbour Bridgi. Pepa se potřeboval stavit u sebe v práci, tak jsme povídali, doprovodil mě ke schodům na harbour bridge a rozloučili jsme se.

Šla jsem přes harbour Bridge sama. Byla už tma, ale mají ho dobře osvětlený, jsou na něm bezpečnostní kamery a dvě hlídky, které chodí po mostě sem a tam. Snažila jsem se vyfotit Operu v noci a tady je výsledek mého snažení.



Nevím proč, ale ta fotka je vždy po zmáčknutí spouště tmavší (zjistila jsem, že to tak dělá většina foťáků), tak příště udělám video, protože to nezkresluje barvy.



Domů jsem dorazila v pořádku... Ale přeci jen mě potkalo něco nemilého... Na Milsons point (druhá strana Harbour Bridge) jsem poprvé spatřila kokrouče. Jdu, jdu a najednou koukám, že se něco na chodníku leskne...takovou měděnou barvu to mělo... a jak jsem se přiblížila, udělalo to trrrrrrr... a bylo to v trapu... fuj takový rychlý to bylo ...(Čtenáři jistě odpustí, že fotku nedodám :-) )... Hlavně že mi to nevlezlo do nohavice, to bych tam asi pobíhala nahá... Přeběhla jsem inkriminovanou pasáž a pokračovala ve směru postel. Doma jsem padla jak zabitá a v neděli pokračovala ve hledání bytu.

... to už ale jinde jsme, to je jiná vesnice... více informací na toto téma si přečtete v minulém článku :-)