Dneska mame 4.5.2009. Je pondeli, jedna hodina po poledni. Predminuly tyden jsem si nasla praci v kavarne. Od pondeli do patku, od rana do odpoledne. Kavarna pomerne ziva. Zakaznici si davali Take-away kavu predevsim, nekteri si ji davali tam, sedli ke stolu a k tomu neco k snedku. Venku je asi 30 stolu. Zakaznik po obednani kavy dostane stojanek s cislem a jde si sednout k jakemukoliv stolu. Praci servirky je vzit kavu a objednany pokrm, vyhledat zakaznika a naservirovat mu to, co si zaplatil. Stolecky jsou rozmistene kolem takove malinke budovy, ve ktere se dela kava, vari jidlo, zakaznici si tam objednavaji a je tam dalsich pet stolku. Takze je to trochu na budku porad obihat ten baracek sem a tam a hledat cisla.
Tak jsem tam cely minuly tyden makala jak diva. Netusila jsem, ze budu pracovat predevsim venku, tak jsem se v pondeli poradne neoblikla a pobihala tam jen tak ve dvou trickach, az jsem z toho onemocnela. Vecer jsem si namerila 37.2, vzala si paralen a sla spat. Nijak moc mi to nepomohlo. V utery jsem se citila celkem pod psa. Protpela jsem cely den a po navratu domu jsem si namerila 37.7. Bylo mi tak blbe, ze jsem zalehla a spala a spala. Dan me vzbudil jen kdyz mi donesl prasky z lekarny, aby je do me mohl naladovat a jeste po druhe, kdyz se vratil ze spiningu, aby do me nacpal druhou davku. Nutno rict, ze to zabralo, pac ve stredu jsem byla jak rybka :-)
Ve ctvrtek prselo. Moc prace tutiz nebylo, ale ja si vzdycky nasla neco na praci, abych predvadela alespon nejaky vykon. Zato v patek bylo rusno jak v ule. Od rana do odpoledne jsem se nezastavila. Bylo tam prace pro dve servirky, ne jen pro jednu, ale ja to uspesne ubehala. A kdyz jsem natahala vsechen nabytek do domecku (To je totiz taky praci servirky. Musi kazdy den nastehovat vsechen nabytek zpatky dovnitr. Trva to asi hodinu.), prisel za mnou majitel a dal mi penize za uplynuly tyden s tim, ze dal uz chodit nemusim. Koukala jsem na nej jak suva z nudli. Vzmohla jsem se jen na otazku Proc???? Tak mi rekl, ze jsem nebyla dostatecne happy a byla too grumpy (=mrzuta, nabrucena). Na to jsem mu nemela co rict, obzvlast po tom, co jsem tam malem vypustila dusi a jim to bylo malo!
Jak je mym zvykem...orvala jsem to... Do toho mi jeste volali z Pivni restaurace, jestli muzu vecer prijit pomoct. Tak jsem se rozhodla, ze tam rovnou zajdu. Simon, manazer tehle pivni restaurace, se me ptal, jak mi to jde s novou praci. Tak jsem mu odvypravela uplynuly tyden a to ze me vyhodili. Kdyz slysel duvod meho vyhazovu, tak mi rekl, at si z toho nic nedelam, protoze takova vubec nejsem, ze jsem vyborna servirka a ze me asi potrebovali vyhodit a tohle byla jedina vymluva, ktera je napadla.
Krom toho mi nabidl, ze od pulky kvetna nebo urcite zacatku cervna me bude moct opet dat praci, protoze on bude na cely mesic pryc a na konci cervna mu zase odejdou lidi, takze si me bude moct udrzet. Tak ted jen doufam, ze to klapne a ze jsem to nezakrikla.
Tak ted sedim v agenture, nechala jsem si vytisknout CV a zase si hledam praci. Od zacatku tohodle roku uz asi po sesty. Zacinam z toho bejt pekne na budku!!! Za dve hodiny mam pohovor v dalsi kavarne, tak mi to snad klapne.
Jinak jsem se zase stehovala, tentokrate na Bondi Beach. Coz je sice krasne, ale na koupani to uz neni. I tak se aspon muzeme prochazet s Danem po plazi a po pobrezi. A to je taky bozi. Taky uz mam novou skrin, kterou jsme v sobotu uspesne sestavili a uz nemusim zit v taskach. Dokonce se mi podarilo zakomponovat Ficka (mojeho plysoveho psiho druha) mezi polstare na gauci. Dan sice protestoval, ale nazorne jsem ho presvedcila, ze nesmrdi, naopak krasne voni, a dostala k jeho umisteni oficialni povoleni.
A to by bylo asi tak vsechno. Az prijdu domu, zkusim nahrat dalsi fotky. Snad pujde server. Je toho vic nez dost, co jsem za 4 mesice zazila :-) Rozhodne mate na co se tesit!!!
pondělí 4. května 2009
sobota 25. dubna 2009
Monička a Terezka odjíždí domů
Moje nejdražší spolubydlící Monička mi na konci dubna odjela domů. Málem neodjela, páč si myslela, že odjíždí ve středu, ale její maminka jí naštěstí upozornila, že ve sředu už bude doma... Ona by opravdu byla jinak schopná jet na letiště až ten další den :-) No nic. Rozlučková párty se konala v libanonské restauraci Arabella, kde Monča pracovala a hostinu jí zadarmo pro nějakejch 30 lidí vystrojil sám majitel Mohamed, což je dobrej řízek. Občas k nám zašel, seděli jsme ve třech na balkóně a klábosili. Moničce to hrozně seklo a dokonce musela tančit s profesionální břišní tanečnicí.
Týden na to odjížděla i Terka. Ještě než odjela, zašli jsme do mojí oblíbený Thajský restaurace Rice Pot na Bondi Beach. Byla s námi i Monča - slovenka se kterou jsme pracovali v Indický restauraci. Vypili jsme dvě flaštičky vína, pěkně jsme se napucli a pak šli na chvíli k nám.
Tohle je Monča :-)
Týden na to odjížděla i Terka. Ještě než odjela, zašli jsme do mojí oblíbený Thajský restaurace Rice Pot na Bondi Beach. Byla s námi i Monča - slovenka se kterou jsme pracovali v Indický restauraci. Vypili jsme dvě flaštičky vína, pěkně jsme se napucli a pak šli na chvíli k nám.
Tohle je Monča :-)
sobota 18. dubna 2009
Shrnutí
Celý výlet bych zhodnotila jako velmi povedený. S cekovými náklady pohybujícími se kolem 2,500 AUD a časovým rozhraním ani ne tří týdnů se nám podařilo procestovat parádní kus Austrálie. V podstatě celou půlku. Až na to počasí, které nás provázelo posledních pět dní bych to celé naplánovala úplně stejně. Snad jen na Fraser Island bych si vymezila tři dny (ne dva) a zajela bych se podívat na Magnetic Island.
Výlety jsem zařizovala s agenturou WanderersTravel, která je v China Town na George Street kousek od Railway Square. Mohu je jen doporučit :-) A hlavně nebojte se při zařizování vašeho cestování ptát! Pokud vám není něco jisté, máte pochybnosti... Pamatujte: Líná huba holé neštěstí.
:-)
Výlety jsem zařizovala s agenturou WanderersTravel, která je v China Town na George Street kousek od Railway Square. Mohu je jen doporučit :-) A hlavně nebojte se při zařizování vašeho cestování ptát! Pokud vám není něco jisté, máte pochybnosti... Pamatujte: Líná huba holé neštěstí.
:-)
11.4. - nejvýchodnější bod Austrálie a vodopády
Tenhle krásný výhled se nám naskytl ráno.
Parkoviště po ránu.
Zajeli jsme se vykoupat do jednoho z kempů a pak zamířili zpět do Byron Bay. Počasí se vrátilo k normálu, což znamená že se opět zatáhlo a vypadalo to na pěknej slejvák. Chtěli jsme aspoň navštívit nejvýchodnější bod Austrálie, tak jsme se k němu vydali. Zaparkovali jsme auto pod majákem a vyrazili. neuvěřitelný slejvák nás ovšem zahnal po deseti krocích zpět do auta. Když už to nevypadalo tak hrozivě, vydali jsme se znovu na cestu.
Maják.
Kačenka u ukazatele.
Tak tohle je přátelé on. Nejvýchodnější cíp Austrálie.
Pláž, kterou jsme potkali po cestě.
Naše čtyřka na nejvýchodnějším místě australské pevniny.
Kačenka tamtéž.
Viděli jsme delfíny...
... a ještěrku.
Maják po druhé.
Výhled od parkoviště pod majákem.
Znovu cedilo. Už jsem z toho byla unavená. Tolik jsem se na konec našeho cestování těšila na pláže a sluníčko a nakonec jsem z toho měla prd. Nějak moc mě to vzalo a tak jsem všechny přemluvila, abysme ještě dneska vyrazili domů. Kluci zašli na pivo s Liborem, kterého jsme potkali na Fraseru a který přijel do Byron Bay ráno autobusem(známe se s ním už ze Sydney) a my s Terkou jsme se rozhodli pro navštívení vodopádů.
Stále cedilo. Ve vnitrozemí to bylo moc hezké, škoda, že bylo ošklivo. A opět kravíčky.
Tahle je hezká, že?!
Tady s nějakými ptáky.
Jeli jsme a tu se před námi objevilo tohle. Silnice pod vodou z místního rozvodněného potoku. Stály jsme tam a koukali na to. Dá se to projet, nedá... Po chvíli tupého zírání jsem se rozhodla to projet. Ty auta co jely přede mnou to přece taky musely projet! No a projeli jsme to.
Cestu k vodopádům jsme naštěstí našly. Ke konci to teda vypadalo, že je to cesta spíš pro traktor nebo offroad, nicméně naše Toyotka to taky zvládla.
Pohled dolů do rokle...
...na stěnu rokle...
... a tohle jsou ty vodopády... Úplně jsme s Terkou jojkaly, jak se nám to líbilo. Konečně pořádný vodopády!!!
Zkoušely jsme je fotit ještě z dálky, ale hustá vegetace nám neumožnila udělat dechberoucí obrázky, tak aspoň takhle.
Kluky jsme vyzvedli na smluveném místě v osm hodin večer a vydali se na cestu. Nevěděli jsme, kde budeme spát, tak jsme po cestě vyzkoušeli různé pumpy a odpočívadla, ale to správné se nám podařilo najít až po nějakých 350 km. Bylo tam obrovské parkoviště pro kamiony plné klokanů, kteří po osvícení světlomety utekli. Zastavili jsme na okraji. Nikdo jiný na tom obrovském parkovišti nebyl. Kluci si udělali provizorní přístřešek u boku auta, kde jsme natáhli stanovou plachtu a my s Terkou se prospaly v autě. Ráno na nás tyhle ušáci koukali.
Cesta do Sydney nám zabrla ještě několik hodin. Zastavili jsme se v jednom nákupním centru na oběd, což se ukázalo jako obrovská chyba, protože tamní otevřené fastfoody s pro nás neznámými jmény a krásnými obrázky prodávané krmě, se nám málem staly osudnými. Něco tak hnusnýho jsem v životě nejedla. Jak je možný, že někdo dokáže vyprodukovat housku s tak hnusnym kusem kuřete... No nebudu to rozvádět, všechno čšlo po pár soustech do koše. Fuj!
Všechny jsem odvezla do jejich domovů a sama přistála už za tmy před naším domem. Auto jsem další den odvezla do půjčovny a tím náš výlet skončil :-)
Parkoviště po ránu.
Zajeli jsme se vykoupat do jednoho z kempů a pak zamířili zpět do Byron Bay. Počasí se vrátilo k normálu, což znamená že se opět zatáhlo a vypadalo to na pěknej slejvák. Chtěli jsme aspoň navštívit nejvýchodnější bod Austrálie, tak jsme se k němu vydali. Zaparkovali jsme auto pod majákem a vyrazili. neuvěřitelný slejvák nás ovšem zahnal po deseti krocích zpět do auta. Když už to nevypadalo tak hrozivě, vydali jsme se znovu na cestu.
Maják.
Kačenka u ukazatele.
Tak tohle je přátelé on. Nejvýchodnější cíp Austrálie.
Pláž, kterou jsme potkali po cestě.
Naše čtyřka na nejvýchodnějším místě australské pevniny.
Kačenka tamtéž.
Viděli jsme delfíny...
... a ještěrku.
Maják po druhé.
Výhled od parkoviště pod majákem.
Znovu cedilo. Už jsem z toho byla unavená. Tolik jsem se na konec našeho cestování těšila na pláže a sluníčko a nakonec jsem z toho měla prd. Nějak moc mě to vzalo a tak jsem všechny přemluvila, abysme ještě dneska vyrazili domů. Kluci zašli na pivo s Liborem, kterého jsme potkali na Fraseru a který přijel do Byron Bay ráno autobusem(známe se s ním už ze Sydney) a my s Terkou jsme se rozhodli pro navštívení vodopádů.
Stále cedilo. Ve vnitrozemí to bylo moc hezké, škoda, že bylo ošklivo. A opět kravíčky.
Tahle je hezká, že?!
Tady s nějakými ptáky.
Jeli jsme a tu se před námi objevilo tohle. Silnice pod vodou z místního rozvodněného potoku. Stály jsme tam a koukali na to. Dá se to projet, nedá... Po chvíli tupého zírání jsem se rozhodla to projet. Ty auta co jely přede mnou to přece taky musely projet! No a projeli jsme to.
Cestu k vodopádům jsme naštěstí našly. Ke konci to teda vypadalo, že je to cesta spíš pro traktor nebo offroad, nicméně naše Toyotka to taky zvládla.
Pohled dolů do rokle...
...na stěnu rokle...
... a tohle jsou ty vodopády... Úplně jsme s Terkou jojkaly, jak se nám to líbilo. Konečně pořádný vodopády!!!
Zkoušely jsme je fotit ještě z dálky, ale hustá vegetace nám neumožnila udělat dechberoucí obrázky, tak aspoň takhle.
Kluky jsme vyzvedli na smluveném místě v osm hodin večer a vydali se na cestu. Nevěděli jsme, kde budeme spát, tak jsme po cestě vyzkoušeli různé pumpy a odpočívadla, ale to správné se nám podařilo najít až po nějakých 350 km. Bylo tam obrovské parkoviště pro kamiony plné klokanů, kteří po osvícení světlomety utekli. Zastavili jsme na okraji. Nikdo jiný na tom obrovském parkovišti nebyl. Kluci si udělali provizorní přístřešek u boku auta, kde jsme natáhli stanovou plachtu a my s Terkou se prospaly v autě. Ráno na nás tyhle ušáci koukali.
Cesta do Sydney nám zabrla ještě několik hodin. Zastavili jsme se v jednom nákupním centru na oběd, což se ukázalo jako obrovská chyba, protože tamní otevřené fastfoody s pro nás neznámými jmény a krásnými obrázky prodávané krmě, se nám málem staly osudnými. Něco tak hnusnýho jsem v životě nejedla. Jak je možný, že někdo dokáže vyprodukovat housku s tak hnusnym kusem kuřete... No nebudu to rozvádět, všechno čšlo po pár soustech do koše. Fuj!
Všechny jsem odvezla do jejich domovů a sama přistála už za tmy před naším domem. Auto jsem další den odvezla do půjčovny a tím náš výlet skončil :-)
10.4. - Surfers Paradise, Nimbin a Byron Bay
Noc ve třech v autě nebyla zas až tak hrozná. Aspoň jsme byli v suchu. Čendovi bohužel zas trochu nateklo do stanu, tak si znovu musel sušit spacák. Jak můžete vidět, naše stanvé místo krapet postrádalo trávu, ale jinak to byl moc pěkný kemp. Kolem něj byly všude vysokánské hotely a vlastně byl blíž k moři a pláži než leckteré z nich.
Vítejte v Surfers Paradise.
Promenáda. V levo Čenda, Terka a Tom.
Tohle moc komentář nepotřebuje.
I tady jsme se setkali s tím, jak je Austrálie malá. Terka tu na pláži potkala svoje spolužačky z jazykovky :-)
Hotely, hotely, hotely.
Ačkoliv sluníčko sem tam svítilo, hnaly se na Surfers Paradise a celé Gold Coast husté černé mraky. Přišlo nám k ničemu čekat na další déšť, tak jsme se mu pokusili odjet.
Dramatický pohled na Surfers Paradise z konce Gold Coast.
Ten samý obrázek, ale s Kačenkou...
... a Čenda s Terkou.
Slunná přestávka na oběd na jednom z odpočívadel.
Nicméně dešti se nám nakonec ujet nepodařilo. Vytrvale nás sledoval. Naše další cesta vedla do vnitrozemí do městečka Nimbin, které je mezi batůžkáři známe jako hippie duhové město s poněkud uvolněnými mravy a kvetoucím obchodem s marihuanou.
Cesta do vnitrozemí a místních kopečků byla nesmírně krásná. Trochu jsme se obávali, abysme nezabloudili, páč měřítko naší mapy nebylo zrovna ideální. Po cestě jsme potkali kravičky.
Kopečky.
Nimbin jsme nakonec našli. Lilo jak z konve a my se vydali na obhlídku centra. No centra. Tak třicet obchodů podél hlavní silnice a několik hotelů. Návěstí domů byla krásně pomalovaná...
A co se týká obchodu s marihuanou... Kluci čekali otevřený obchod, ovšem v jednotlivých obchůdcích naleznete maximálně produkty vyrobené z marihuany jako kosmetiku, oblečení nebo třeba tašky a klobouky. Furt jsme si říkali, kde že se to teda s tím kuřivem obchoduje... Až pak k nám přistoupil týpek, kluky poslal ke slečně v červeném, která byla spojkou a ta je zavedla do zadní uličky, kde se obchodovalo ve velkém. Pytle plné kontrabandu... ke kouření i k jídlu v podobě sušenek. My s Terkou čekali na ulici a už jsme se trochu začli obávat... nakonec vše dobře dopadlo a kluci se nám vrátili.
Obchůdky...
Opustili jsme Nimbin a vyrazili do Byron Bay. Dalšího známého surfařského střediska. Doprava se však po opuštění hlavní komunikace začala značně zhušťovat. Nakonec jsme zjistili, že v Byron Bay je tento víkend výroční Jazzový festival. To značně komplikovalo naše šance na nalezení ubytování. Backpackery (turistické ubytovny) byly předražené, kempy v okruhu minimálně třiceti kilometrů plné. Po návštěvě asi šesti kempů a soumraku jsme se nakonec rozhodli pro přenocování na jednom z lookoutů (místo s výhledem). Měla jsem trochu strach, aby na nás nepřišli policajti a nedali nám pokutu, ale v průběhu noci se parkoviště lookoutu zaplnilo dalšími auty a caravany, takže ze mě strach z pokuty trochu opadl. Já s Terkou jsme spali v autě, kluci spali venku. Naštěstí nepršelo, ale nad ránem padla pěkná rosa.
Vítejte v Surfers Paradise.
Promenáda. V levo Čenda, Terka a Tom.
Tohle moc komentář nepotřebuje.
I tady jsme se setkali s tím, jak je Austrálie malá. Terka tu na pláži potkala svoje spolužačky z jazykovky :-)
Hotely, hotely, hotely.
Ačkoliv sluníčko sem tam svítilo, hnaly se na Surfers Paradise a celé Gold Coast husté černé mraky. Přišlo nám k ničemu čekat na další déšť, tak jsme se mu pokusili odjet.
Dramatický pohled na Surfers Paradise z konce Gold Coast.
Ten samý obrázek, ale s Kačenkou...
... a Čenda s Terkou.
Slunná přestávka na oběd na jednom z odpočívadel.
Nicméně dešti se nám nakonec ujet nepodařilo. Vytrvale nás sledoval. Naše další cesta vedla do vnitrozemí do městečka Nimbin, které je mezi batůžkáři známe jako hippie duhové město s poněkud uvolněnými mravy a kvetoucím obchodem s marihuanou.
Cesta do vnitrozemí a místních kopečků byla nesmírně krásná. Trochu jsme se obávali, abysme nezabloudili, páč měřítko naší mapy nebylo zrovna ideální. Po cestě jsme potkali kravičky.
Kopečky.
Nimbin jsme nakonec našli. Lilo jak z konve a my se vydali na obhlídku centra. No centra. Tak třicet obchodů podél hlavní silnice a několik hotelů. Návěstí domů byla krásně pomalovaná...
A co se týká obchodu s marihuanou... Kluci čekali otevřený obchod, ovšem v jednotlivých obchůdcích naleznete maximálně produkty vyrobené z marihuany jako kosmetiku, oblečení nebo třeba tašky a klobouky. Furt jsme si říkali, kde že se to teda s tím kuřivem obchoduje... Až pak k nám přistoupil týpek, kluky poslal ke slečně v červeném, která byla spojkou a ta je zavedla do zadní uličky, kde se obchodovalo ve velkém. Pytle plné kontrabandu... ke kouření i k jídlu v podobě sušenek. My s Terkou čekali na ulici a už jsme se trochu začli obávat... nakonec vše dobře dopadlo a kluci se nám vrátili.
Obchůdky...
Opustili jsme Nimbin a vyrazili do Byron Bay. Dalšího známého surfařského střediska. Doprava se však po opuštění hlavní komunikace začala značně zhušťovat. Nakonec jsme zjistili, že v Byron Bay je tento víkend výroční Jazzový festival. To značně komplikovalo naše šance na nalezení ubytování. Backpackery (turistické ubytovny) byly předražené, kempy v okruhu minimálně třiceti kilometrů plné. Po návštěvě asi šesti kempů a soumraku jsme se nakonec rozhodli pro přenocování na jednom z lookoutů (místo s výhledem). Měla jsem trochu strach, aby na nás nepřišli policajti a nedali nám pokutu, ale v průběhu noci se parkoviště lookoutu zaplnilo dalšími auty a caravany, takže ze mě strach z pokuty trochu opadl. Já s Terkou jsme spali v autě, kluci spali venku. Naštěstí nepršelo, ale nad ránem padla pěkná rosa.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)