Kači v Austrálii: 9.8.

City To Surf je největší běžecký závod na světě. Nikdy před tím jsem o něm neslyšela. Dan mi ale striktně řekl, že se toho musím bezpodmínečně zůčastnit a dokonce mi zasponzoroval startovné. Tak mi nezbylo nic jiného, než se na běžeckém svátku osobně podílet. Přemluvila jsem i Kašu, kamarádku z práce, a tak jsme běželi spolu. Teda on je to běžecký závod, ale běžet vůbec nemusíte.

Běžecké pole je rozděleno do několika skupin podle toho, jestli to jsou profesionálové a jaký měli čas v minulých ročnících. My byli v poslední skupině... Říká se jí Back of the Pack. Na konci je vyhodnocena i nejlepší maska jednotlivců a skupin. Takže po cestě potkáte různé filmové hrdiny a jiné pitoreskní osoby.

Závod má 14 km a vede z centra Sydney - Hyde Parku na Bondi Beach.

Dan nás odvezl ráno do City. Bylo celkem frišno. Jak by taky ne, když závod má oslavovat návrat jara a je pořádán poslední zimní neděli. Moc věcí jsme nebrali. Jen flašky s vodou, časové čipy, naše startovní čísla a nějakou tu čokoládu a sušenky, taky mobil, abysme se spojili s Danem a mohly mu podat zprávy, jak jsme na tom.

Start byl v devět ráno. Kolem Hyde parku se všude pohybovali běžci s různými čísly a různými barvami čísel.

Kaša se hrooozně těšila...

Tady se blížíme ke startu hlavní skupiny. Lidí je víc a víc.

Za normálních okolností je to pětiproudá silnice. Všichni se chtěli podívat a odpočítat start.

Ti co jsou na schodech startovali v jiných skupinách...

S Kašou... A to jsou naše čísla. Já-76666, Kaša-76667. Ráda bych podotkla, že tyhle čísla na nás vyšla, rozhodně jsme si je nevybrali...

Přesouváme se k našemu startu.

Protože všichni běžet na lehko, většina lidí si bere na start hodně staré věci a pak je nechají na startu. Tohle oblečení jde pak na humanitní účely. Jak to tak všechno odhazovali, byly tepláky po stromech, trávnících, na silnicích...

Naše startovní pole bylo veliké... Ráda bych podotkla jednu věc, než se všech víc jak 75 000 běžců vydalo na trať, zabralo to nějakej ten čas, protlačit je startem. Ačkoliv hlavní skupina startovala v děvět a za ní startovaly postupně další skupiny, my se protlačili startem kolem 9:45... Zhruba v ten samý čas, asi tak tři minuty před tím, než jsme s Kašou překročili startovní lajnu, hlásili z cíle vítěze. Oni dali těch 14 kiláků za asi 40 minut!!!!!

Jedéééééém.... Mimochodem to za mnou až na horizont jsou všechno běžci.

Lidi přede mnou, lidi za mnou...

Holky v bílém. Oslavovaly příchod jara.

Jdeme do tunelu a přihlížející davy (nahoře) šílí.

Nemusíte nutně běžet, abyste nasáli atmosféru. Pokud bydlíte u trati, vytáhněte židle a gauče na ulici, pivo zaskladujte v bedně s ledem... a off we go ... a jedééém (překlad).

Kapely hrály na střechách...

Kreativitě se opravdu meze nekladly. Kdo chtěl mohl si udělat z kartónu auto.

Dav v Double bay...

Občerstvovací stanice...

Kdo maže, ten jede!

Když se kácí les, lítají třísky.

Krásný výhled z Heart Break Hill. Je to jediný, ale zato pořádně dlouhý kopec. Kdo se zapoměl doma natřít opalovacím krémem, mohl tak učinit na některé ze stanic. Dali cám krému do dlaně, kolik jste jen chtěli.

Harbour Bridge a Opera House.

Malí pomocníci.

Teletubbies.

Opičí rodinka mi zapózovala.

Den před tím mě Dan vezel po celé délce trati, tak jsem zhruba věděla, kde jsem. Tohle bylo už něco za půlkou.

Deset kiláků za náma.

Bellevue Hill Reservoir. Místo s božím výhledem na celé město a Sydney harbour.

A copa to tu máme?

Známka rodné hroudy. Divně si mě prohlíželi, když kolem nás procházeli...

Blíž a blíž... Ale ten dav vůbec neřídnul.

I austobusová zastávka může mít svůj kulturní účel. Krásně jim to hrálo.

Blížíme se k cíli. Nutně potřebujem vyprázdnit močové měchýře. Fronta u záchodků po cestě byla obrovská. Snažíme se vydržet. Strašně se nám chce, už ani nemůžeme mluvit.

Vidíte ty davy na Bondi Beach?

Úsměv do kamery, pak zatnout zuby a hledat spásu...

Dan se nás nemůže dočkat. Naši kamarádi doběhli už před dobrou hodinou, "tak kde holky jsteee"?

Po třináctém kilometru jsme našli záchod s pouze 5-ti lidma ve frontě. A jak se nám ulevilo. Dana jsme potkali asi 50 m před cílem. Byl na nás hrdý.

Zbylých pár metrů do cíle jsme běžely. Před cílem jsme se zastavili pro předcílové foto.

Pocílové foto... Ráda bych dodala, že každý, kdo dokončil závod měl dostat medaili. Nekdo to viditělně podcenil, páč neměli dostatek medailí! Ostrouhali jsme :-(

Oslava u nás doma. Dan navařil... no uvařil... koupil bagetu a uzeného lososa.

Byla legrace. Dan předváděl našeho italského kamaráda Alessandra. Umí neuvěřitelně napodobit pravý nefalšovaný italský akcent, i s intonací.

Pak jsme se vydali na pláž za ostatníma. Velké firmy postaví na pláži stany pro zaměstnance, kteří běží a pak jim se jim postarají o jídlo a pití, bezplatně. Protože Justin (uprostřed) pracuje pro Stocklands (developerská společnost), mohli si užívat v jejich stanu. My přišli bohužel pozdě... Už všechno zabalili... Ale nějaké to pivko jsme měli s sebou, tak jsme ještě chvilku pobyli.