25.9. - poslední pracovní den

Jak už jsem psala v jednom z předchozích příspěvků, posledních sedm měsíců jsem pracovala v RedOak Boutique Beer Café. Poslední den v práci jsem se rohodla zdokumentovat.

Takhle to vypadá u nás ve sklepě- no, on to vlastně není sklep, ale je to spíš nulté podlaží. nad těmihle se prostorami se nachází restaurace, bar a kuchyně. Tady máme uskladněné náhradní nádobí, skleničky, kuchyňské, potřeby atd. Na fotce je Chris. Je to australan a pracuje tu už něco přes tři roky, takže patří prakticky k inventáři. myslím, že je tu nejdýl z nás všech (vyjma zaměstnanců kuchyně).

Tady jsme s Kašou na front desku. Tady vítáme hosty bereme telefony, máme knihu rezervací, počítač a jiné potřebné věci k naší práci.



Zrovna se slavil začátek Okroberfestu a tak jsme měli v restauraci německé muzikanty. Jen jeden z nich měl germánské předky. Tenhle je čistokrevný ozzík. Na fotce je Rebecca (britka), já, muzikant a Kaša.



Tohle je už později večer. Obsluhuji naše hosty.



Pohled za bar- klečící Pete (bude z něj pilot) a Zarah (narodila se v Singapuru, ale posledních pět let studuje v Sydney).



Pozůstatky po beer class. Každý měsíc minimálně jednu sobotu probíhá taková skoro tříhodinová "výuková" lekce. Hosté na ní přicházejí cíleně a po její konání jsou prostory restaurace uzavřeny. Janet (majitelka) nebo David (její bratr, sládek a majitel) a Simon (manažer) vypráví hostům o historii piva jakožto moku a RedOaku. součstí je čtyřchodové menu, které je servírované s hodícími se pivy. Tahle legrace trvá od půl páte do zhruba půl osmé. Od půl osmé je restaurace opět otevřena pro příchozí hosty.



Tohle je Steph. Je z  Melbourne. je hrozně fajn, ale jako spolupracovnice je na pěst. Než ona dojde do kuchyně, já se do ní vracím podruhé. Tenhle problém s ní máme úplně všichni...



Čepuju pivečko. Nejlepší "bitter" na světě. Letos vyhrál zlatou medajli na World Beer Awards.



Ava je kanaďanka. Je to naprostej magor a proto jí máme všichni rádi. Taky proto, že pořádně maká :-)





Patrick a Chris. Patrick zrovna leští příbory. Jedna z našich "nejoblíbenějších" činností.

Bléééé... :-)) Všechny příbory jsou nejdřív umyty pořádně v myčce a my je pak musíme na konci směny ponořit do horké vody s octem nebo ethanolem a přeleštit.



Prostory restaurace z půlky...



...celá restaurace.



Část s barem. Když projdete tím prvním obloukem v levo, dostanete se do restaurace.



Chris, já a Patrick. Za námi visí různá světová ocenění piv z RedOaku.



Tenhle čas máme nejraději. Pod mašinou na kafe máme v krabičkách nafasované brownies. To jsou takové malé buchtičky z čokolády a oříšků, které servírujeme zdarma ke každé kávě. Jelikož někdy zpravidla pracujeme pět hodin a více bez přestávky, máme hlad. Proto baštíme tyhle buchtičky, abysme úplně nezbláznili hlady. Říkáme tomu "brownie time".

23.9. - Písečná bouře v Sydney

Tak to jsem se vám takhle ráno v pět probudila, jen tak juknu přes rolety a rudá záře! Konec světa! ba ne, tak pesimistická jsem nebyla, ale hned jsem se šla kouknout pořádně k oknu. Trošku to vypadalo jako do ma v čechách v zimě, když napadne sníh a světlo města se v něm odráží, jen to bylo mnohem intenzivnější. Okamžitě jsem začala tahat foťák a to probudilo Dana. Hned z kraje jsem dostala vynadáno, že jsem ho nevzbudila, ale pak hned zavelel, že musíme na pláž, že je třeba to prozkoumat z blízka.

Pohled od nás z balkónu. Můžete vidět i jemné prachové částečky, jak se od nich odrazilo světlo blesku.

Fotka na jiný režim, ale ta barva byla ve skutečnosti víc červená.

Pohled Hall street směrem k oceánu. Z tohoto místa je za normální viditenosti vidět oceán. Tam dole mezi stromy.

Hodně přiblížený pohled na Bondi Pavillion.

Bondi Icebergs je ta budova vzadu v pravé části fotky.

Kačenka a za ní Bondi Pavillion.

Pak jsme šli zase spát, ale prach se držel ve městě až do odpoledne. Do práce jsem šla na jedenáctou ráno. Jindy plné ulice zely prázdnotou. Aut taky moc nejezdilo, semtam se přehnal poslíček na kole s lékařskou rouškou. Chodníky i silnice byly pokryté vrstvičkou jemného oranžového psku, který byl hnán větrem několik tisíc kilometrů. Takovouhle podívalnou v Sydney nepamatují posledních asi 80let. A prach se nedostal jen do Sydney, ale i do dalších měst na východě. Prachový mrak bylo možné dokonce pozorovat z družice. Odpoledne se vše ustálilo, zase začalo být vidět nebe...

20.9. - malajské a české speciality u Azzy a Grega

Další neděle a další párty. Tentokráte kulinářská. Azza vařila singapurskou (malajskou) kuchyni a já českou. Moje volba padla na svíčkovou. Přípravě jsem věnovala opravdu pořádný kus svého času. Projížděla jsem recepty na internetu, ale nakonec jsem stejně jela podle receptu od maminky. Ráda bych všechny upozornila, že svíčkovou jsem vařila poprvé v životě!

Suroviny byly nakoupeny, chlapi si užívali pivečko a my holky jsme byly zalezlé v kuchyni.

Koupila jsem nějaké maso. Český pojem řez ze svíčkové má totiž v angličtině několik možných výrazů a ani jeden jsem v obchodě nepotkala. Tak jsem se řídila intuitivně. Vzpomínala jsem, jak asi vypadá ten flák masa, co mamka přinese domů a podle toho jsem vybírala. Po rozbalení plastového obalu jsem byla se svým výběrem více než spokojená. Dokonce se mi podařilo sehnat i špek, což by taky stálo za metál! Všude mají na jemno nakrájenou anglickou slaninu, ale pořádnej tlustej špek nikde. Až řezník v obchodu David Jones (prodávají všechno od oblečení, přes boty, potraviny, parfémy, zavazadla, knihy, až po já nevim co...) mi pomohl. Nevěděla jsem totiž ani jak se řekne špek anglicky. Zabral nicméně na českou verzi a odkázal mě na "speck" u vedlejšího pultu. Masíčko jsem teda kudlou nařezávala a malíčkem do něj zavrtávala slaninku. Pak jsme nakrájeli zeleninku, maso orestovali, všechno šoupli do jednoho hrnce a nechali péct v troubě.

V mezičase jsme s Danem nakoupili smetanu ke šlehání a dokonce se nám podařilo získat i brusinkový kompot!

Jo a Azza v kuchyni.

Azza servírovala svůj pokrm jako první. Dan, Jo a Justin.

Omáčka byla sice trošku hnědší a ne svítivě oranžová, na chuť to však nemělo žádný vliv!

Dokonce jsem i udělala houskové knedlíky. Použila jsem na ně samokypřící mouku a ostatní běžně dostupné přísady, uplácala knedle a dala do vařící vody, kde pěkně nabyly na objemu.

Ke konci ovšem nastal problém se šlehačkou. Greg a Azza totiž nemají doma mixér. Dan se proto nabídl, že vidličkou tu smetanu vyšlehá. Nikdo jsme mu nevěřili a dokonce se mu někteří vysmívali, ale jemu se to podařilo!!!

Svíčková byla úžasná, ani jsem jí nestihla vyfotit, jak se po ní zakouřilo! Všichni si moc pochvalovali šlehačku a brusinky. Bez nich by to prý nebylo ono.

Tady Kaša a Azza před prázdnými talíři.

Jo a Justin.

A chlapci nakonec umyli nádobí.